Ona, on a chemie...

...............................................................to je ale bestie !!!

Nedávno mě pobavil příspěvek na facebooku, ve kterém se jeden muž pozastavoval, ba přímo pohoršoval, nad tím, že některé ženy odbydou vysvětlení důvodu svého nezájmu o nápadníka výrokem: „neproběhla chemie“.

Když pominu stručnost a poněkud méně vhodné sloveso „neproběhla“, nedá se obsahu tohoto upřímného výroku nic vytknout.
I když, možná, je toto sdělení pochopitelné jen pro chemiky, kdežto nechemikové neví o čem je řeč, tápou a pohoršují se nad krutou upřímností.

Co to ta chemie vůbec je?

Milostná touha.
Touha, kterou se těžko můžeme donutit si zakázat, ale zcela nemožné je se k ní donutit.
Buď je nebo není.
Touha je otázka emocí.
Je to nespravedlivé, tvrdé, ale je to tak.

Jsou lidé, kteří dokáží žít ve spokojeném partnerském svazku bez chemie až do smrti.
Mnohými je chemie dokonce považována za zbytečnost a malichernost, tváří v tvář  rozumu, ctnosti, morálce...
Chemii je to úplně jedno.

Dříve, když se uzavíraly svazky na základě majetku a společenského postavení, byla chemie v mnoha případech zahnána na okraj, opatřena nálepkou hříšné neřesti a vyobcována ze slušné společnosti. Z této doby se traduje i starý vtip:
Lord po svatební noci: "Pevně doufám, mylady, že jste otěhotněla. Nehodlám tyto směšné pohyby už vícekrát opakovat.
Pokud na tom byli oba stejně, měli svatý klid.

Co ale poradit těm, kterým se nelíbí, že jeho vyhlédnutý milostný objekt nedocení jeho nesporné všeobecné kvality, když tam tak nějak není ta chemie?
Krásnou odpověď v tomto duchu jsem nalezla rovněž pod příspěvkem autora výše uvedeného povzdechnutí:
Ona ta chemie je sice hloupé vyjádření, ale přesně to vystihuje podstatu. Chlap se může líbit (tj. lze na něm neshledávat nic k nelíbení), vonět, mít hezký hlas, peníze, smysl pro humor, být hodný,... Zkrátka všechno, ale přesto to může "nějak nebýt ono". Je to věc citu, neovlivnitelná. Prostě to buď cítíš, nebo ne. Do náklonnosti se nevemluvíš, a do lásky už vůbec ne. A upřímně, byl bys radši s nějakou, u níž sice "neproběhla chemie", ale nepřihlíží k tomu, protože rozumově uznává, že se jí vcelku líbíš, nesmrdíš, atd., a tudíž vyhoví a naváže vztah? Bude Tě mít tak normálně přátelsky ráda, ale nebude Tě milovat?

Zkrátka pro chemiky pocitáře je chemie nedílnou součástí lásky a vztahu jako takového.
A obráceně: ze vztahu, který (až na chemii)  nefunguje, se často těžko odchází. Můžeme si stokrát říkat, že je to vztah lidsky i jinak jalový, chemie způsobí, že se s takovým partnerem trápíme klidně několik let...

Říkám si, že ti nechemici to mají svým způsobem snazší. Já, coby chemička, jsem dlouho chemii podceňovala a snažila se řídit rozumem, ovšem ta potvora se mnou zamávala tak, že si to za rámeček nedám. Ale přesto, nebo právě proto, na tu bestii zákeřnou nedám dopustit!