O výčitkách, splachovacích ženách (mužích) a jiných věcech

„Nevyčítej,“ říkávala babička. „Buď to toho dotyčného mrzí samo, co udělal nebo neudělal, nebo ho to nemrzí a pak to nemusí mrzet ani tebe a víš, že s takovým člověkem nemáš počítat.“ Mockrát jsem si na její slova vzpomněla, ale někdy se výčitkám neubráním.

Není ale výčitka jako výčitka.
Sama vidím velký  rozdíl mezi „výčitkou“ a pouhým „konstatováním skutečnosti.“ 

Když řeknu řemeslníkovi, že špatně natřel plot, není to výčitka, ale konstatovaní mizerně odvedené práce.
Když řeknu partnerovi, že se mi jeho chování nelíbí a že mi to a to vadí, také to nepovažuji za výčitku, ale za věcné vyjádření pocitů.
Výčitka je pro mne typu: „Ty jsi mi nezavolal! Víš jaký jsi ošklivý! Jestli neuděláš to a to, do tehdy a tehdy, tak je konec...“ narozdíl od věcné otázky: „Proč jsi mi neodpověděl ....?“ 

Jsou situace, které jsou tak čitelné, že vyčítat už není co. Skutek je tak zřejmý, že je na první pohled patrné, že dotyčná osoba nehraje fér a jakákoliv výtka, by byla jen házením hrachu na zeď. 

Lidé obvykle nechtějí, aby jim ostatní říkali: “Nevyčítej...!“ 
A tak se vyčítání natolik bojí, že si pletou  výčitky a kritiku, a raději neříkají nic i v situacích, kde je to naprosto vhodné. 

Kdy je kritika na místě? 

Stalo se mi, že jsem vedla projekt a udělala špatné rozhodnutí.
Špatné je slabé slovo. Úplně blbé a chyba byla na mé straně. Když jsem na ní přišla, zeptala jsem se kolegů, proč mě na ní neupozornili a nechali mě blábolit nesmysly. A jestli si v tu chvíli mysleli, že se pletu. Jedna kolegyně mi řekla:“ Jo, věděla jsem to, ale nechtěla  se Ti do toho plést....“
Říkám všem: „Pleťte se do toho, prosím.“
Svým blízkým říkám:“ Když budu dělat blbosti, řekněte mi to!“
A jsem ráda, když se tak stane, protože skuteční přátelé nechtějí prudit, ale pomáhat. 

Bohužel se spíš obecně setkávám s opakem, nejsem kritizována a  jsou mi vyčítány jiné věci než „věci k věci“. 

A co tedy dělat když někdo vyčítá mně?

Mám odkoukán recept od zkušenějších, nebo od těch, co to mají dáno do vínku a ten recept zní:
Být splachovací!
Tedy volně lidově přeloženo : „Ať si pindá co si pindá....“ a pouštět to jedním uchem tam a druhým ven. 

Krásným příkladem splachovacího muže byla role  Rudlofa Hrušínského ve filmu Slavnosti sněženek. Když na něj manželka a dcera křičely: “Dědkůůů, kde zase seš?....“ nenechal se vytočit a jen si povzdechl „Tady by bylo tak krásně...“ 

Když mi jednou bývalý manžel s vážným hlasem říkal: „Ty nevíš, jak se má vdaná žena chovat? Vdaná žena se takhle nechová!“, měla jsem tisíc chutí zeptat se ho, co považuje za nejhorší špatné chování vdané ženy a jít to hned dělat. Místo toho jsem to spláchla, protože jsou důležitější věci na světě. 

Tento recept má ale vadu na kráse. Nelze být splachovací vždy a všude a do nekonečna.  

A jak se s vyčítáním perete vy?
Uvítám Vaše recepty.-)