„Paní, neohmatávejte nám to pečivo. To můžete doma kontrolovat manželovi ptáka, jestli ho má dost tvrdýho, a ne tady ten chleba. To kupujou lidi, víte ?!“ pronesla prodavačka směrem k zákaznici před pultem, na kterém byly vyskládány veky chleba a vítězoslavně se rozhlédla po zkoprnělé frontě deseti čekajících.
Dáma zkoušející čerstvost vystavených chlebů zrudla a nezmohla se ani na slovo.
Mikrotenové rukavice, nebo sáčky v té době – na počátku osmdesátých let nebyly k dispozici, a tak sahala na chleby holou rukou.
Mělo to svůj důvod. Prodavačky vždy zamíchaly čerstvé, včerejší a předvčerejší pečivo dohromady a zákazníkům prodávaly padni komu padni. Proto byl pokus zákaznice - najít čerstvý chléb omakem, zhacen hned v zárodku. Zrovna tak bylo káráno přehrabování se v přepravce s mlékem v sáčcích, protože obsluha systematicky omývala ze starého mléka datum spotřeby.
Samoobsluh bylo jako šafránu a před obslužným pultem obchodu s potravinami se táhla nekončící fronta.
Kdo tu dobu nezažil, nepochopí.
I když se sem tam ještě najdou skanzeny, kde se tyto letité návyky dochovaly do dnešních dnů i s interiérem a částí personálu.
Jeden takový skanzen je samoobsluha jistého družstva vedle mého bydliště.
Kdysi zde býval vyhlášený ochod s lahůdkami, kde se daly i za „socíku“ poměrně dobře nakoupit potraviny, které jinde nebyly k dostání. V privatizaci obchod získalo spotřební družstvo a patrně se rozhodlo pokračovat v zajetých kolejích. Část pultové prodejny se sice změnila na malou samoobsluhu, přibyl nějaký regál, nová pokladna a váhy. Naopak zmizelo aranžmá výlohy a místo zůstalo prázdné a nevyužité.
S postupným růstem vietnamské konkurence v okolí začal mizet některý sortiment, jako značně unavená zelenina, apod. a další prázdná místa nahrazovaly, světe div se, ne jiné rozličné trvanlivé zboží, ale umělé květiny, hlavně nad regály.
Personál si osvojil i zvyk míchat zbylé včerejší rohlíky do čerstvých. To proto, že bílého pečiva objednávají nejvíc a vydrží někdy i do večera, narozdíl od jiných druhů, kterých je objednáno jen pár, aby bylo na ráno a náhodou nezbyly. U pultu s lahůdkami vám půl hodiny před zavíračkou už nenakrájí šunku, protože mají umytý nářezák. Odpoledne se za sklem v chladicím pultu třese pár oschlých salátů, zákusků a jiných pochutin – také aby nezbyly. Prodavačky mají stále stejné pláště jako „Žena za pultem“, ale už se tak pěkně jako Jiřina Švorcová neusmívají.
Nejspíš také proto, že sousední vietnamská večerka na čtvrtině prostoru s desetinásobným sortimentem a vždy čerstvou zeleninou a ovocem, přetáhla prodejně většinu klientely.
Přes tuto nepřízeň osudu se náš místní skanzen stále drží. Patrně také proto, že je na velmi dobrém místě. Napadá mne, že by sem měli vodit školáky a hlavně studenty obchodní akademie na exkurze. Aby viděli, jak snadno se lze zbavit zákazníků.
Škoda.
Je moc příjemné, doběhnout si, pomalu jen tak v pantoflích, pro čerstvé pečivo, nebo cokoliv, pro co nepojedeme hned do supermarketu, nebo jsme zapomněli koupit, nebo tam jdeme pro cokoliv, protože víme, že se v tom blízkém pidiobchůdku na nás obsluha vždy pěkně usměje a nabídne nějakou dobrotu navíc. Třeba způsobem: „ Děkuji za nákup a přeji Vám hezký víkend. Máte na víkend vše co potřebujete? Neschází vám oříšky nebo víno... přivezli jsme dobré klobásky... „
No nekupte to .-)
