Podle historie měli vždy největší strach z nevěry svého protějšku muži, protože se obávali, aby nevychovávali cizí geny. Ženy pak zase strach z toho, že je kvůli jiné opustí živitel rodiny. To jsou obavy zcela racionální, ovšem ve století, kdy se ženy i s dětmi dokáží uživit samy a testy DNA jsou veřejně dostupné, ztrácí tyto obavy na důležitosti.
Proč se tedy tolik bojíme nevěry?
E.Holub, Atelier Rafael v Prostejove
Jde-li naše partnerka s kamarádkami do cukrárny, do sauny, na volejbal, nebo partner na squash, na fotbal, na jedno,.... bereme to jako jeho individuální formu relaxace a nežárlíme.
Pokud se ovšem setká na intimní hodinku s osobou opačného (někdy i stejného) pohlaví, hned máme důvod (pokud se to nešťastně provalí) ke škále velmi nepříjemných pocitů.
Za sebe mohu uvést hlavní důvod onoho ošklivého drásavého pocitu : Strach, že ten, koho máme rádi, koho milujeme, s kým chceme žít, nás opustí.
Když se ale rozhlížím kolem sebe, tento důvod je u ostatních jen jedním z mnoha příčin odsudků nevěrných. A často to bývají příčiny nejen citové, duchovní, ale i majetnické, iracionální, mnoho takových...
Vzpomínám si na jeden výrazný italský film, který jsem viděla před mnoha lety. Pointa příběhu spočívala v tom, že muž zastřelil před celým městečkem svou těhotnou ženu, protože mu byla nevěrná v době, kdy narukoval do války. Dav ho vyhecoval a on konal spravedlnost, bez které by se necítil být „čestným“ mužem. V předchozím ději jsme ale měli jako diváci možnost vidět, že hlavní hrdina z vojny zběhnul, tajně svou ženu navštěvoval a miloval se s ní. Nevěrná tedy nebyla, dítě bylo jeho, ale on nemohl připustit, aby ho veřejnost viděla jako zběha a přímo si vsugeroval, že jedná v právu a je to tak, jak vidět chce.
Největším nepřítelem člověka je strach. A ten strach kolikrát nutí odsoudit nevěrného a opustit ho dříve, než pro jiného opustí on nás. Také proto, abychom neztratili hrdost. Vždyť si mnohokrát čteme, že ten, kdo toleruje nevěru nemá hrdost, neváží si sám sebe ,....
Můj pradědeček byl mé prababičce nevěrný.
Trápila se tím, protože byl její osudovou láskou od 14 let a v sedmnácti si ho vzala. Kamarádka jí tenkrát radila, že tu poběhlici, která ho svedla, společně s ostatními spřízněnými ženami chytí a namažou jí „frndu“ thérem.
Mezi místními děvčaty to byl oblastní zvyk, který měl prý velkou účinnost. Po takové terapii prý dotyčná přestala mít na pletky s ženatým mužem chuť. (No když si představím, že se tenkrát neholilo... mohl to být opravdu problém, a nebezpečný.)
Nikdy jsem o ničem podobném, kromě prababiččina vyprávění neslyšela, ale vzhledem k tomu, že se v té době thér ve stavebnictví masivně používal a sudů bylo všude dost, nebyl důvod jí nevěřit.Prababička odmítla tuto dobovou vymoženost a nakonec podala, přes odpor pradědečka, žádost o rozvod. Měla pocit, že by ztratila svou hrdost.
Když jsem se narodila, byla už vdovou po svém druhém manželovi, ale na toho prvního stále vzpomínala.
Dožila se úctyhodných 91 let.
Těsně před tím než zemřela nám několikrát vyprávěla, že se jí zdá sen. Vidí v něm Tesaře (tak mu před námi celý život říkávala, když o něm vyprávěla) jak kráčí prašnou cestou a jak jí mává na pozdrav. A ona mu odpovídá: „Vždyť já Tesařu už brzo přijdu za Tebou...“
Ve chvíli, kdy se jí tento sen zdál, byla nevěra to poslední, co by jí vytanulo v mysli. Zbyla jen láska.
Prababička přežila pradědečka o celých 52 let.
Zemřel v Německu na jaře roku 1945, kdy ho při pochodu smrti z koncentračního tábora zastřelil dozorce.
*
Dnes byl svátek Dušiček, památka zesnulých a tak jsem si své předky chtěla připomenout nejen zapálenou svící a kyticí z čerstvého jehličí a barevných suchých květin.
*
Nejdůležitější pro mne je, jak se partner chová ke MNĚ. Jestli mě má rád, je vstřícný a pozorný. Jestli stihne ve svém volném čase i jiné různorodé koníčky, je jeho věcí a za své skutky nese vlastní odpovědnost.
Dívám se na zapálený svícen, vzpomínám na prababičku a napadá mně prosté:
Když nejde o život........
...................jó kdyby byl ten život tak jednoduchý !
