O narozeninách, které se nekonají

Ničeho není škoda, jenom dobrého člověka.  Často se zlobíme, že se nám věci nedaří, že jde vše pomalu, že nám ostatní hází klacky pod nohy, že jsme si to zvorali sami,.....  Když se nám něco právě nepovede vykřikneme: „To je ale škoda!“ Jsou okamžiky, kdy toto slůvko dostává jiný význam. Takový, jaký jsem uvedla ve známém lidovém rčení výše.

Celý život o něco usilujeme.
Někteří více sní, jiní pro to více dělají. Sen a touha někam dojít je jedna věc, splnění, nebo alespoň přiblížení k cíli cestou často bolí.
Uáá, to to bolí !!!
Na té cestě to máme chuť stokrát vzdát, zahodit, nechce se nám na našem povozu života po páté, desáté vyměňovat prasklé kolo, sbírat rozsypaný náklad, odklízet z cesty balvany, krotit jankovitého mezka,.... Ale ono to jinak nejde. Chceme-li dojít k cíli.

„To je škody!“ křičíme, když se nám povoz zřítil ze svahu, když nám utekl mezek, když právě prší smůla a cítíme se promrzlí a hladoví.

Na cestě se potkáváme s dalšími lidmi. Říká se, že přátelé jsou příbuzní, které si sami vybíráme. Když takového člověka nečekaně ztratíme, nekřičíme:
„To je škoda!“
To proto, že to bolí tak, že dochází slova a výrazy.
NEJVĚTŠÍ škoda  je nemožnost sdělit druhému, jak moc ho máme rádi a jak moc si ceníme jeho přítomnosti.
Povoz, kolo, mezka můžeme nahradit, dobrého člověka ne. 

Potkala jsem se na té své cestě s Hankou. Patřila k těm, kteří mohou být  v Americe a jako by stále byli vedle vás. Takových lidí nepotkáte za život moc. Je to tím, že každý má omezené lidské kapacity a pokud se vám povede sladit svou energii s někým stejně naladěným, lze hovořit o velikém štěstí, když kolem sebe pár takových lidí máte. 

Náš život závisí na energii. Na tom, jak jí dokážeme čerpat, přijímat, podržet v sobě a opět vydávat.

Hanka té své energie vydávala moc. Rozdávala ji plnými hrstmi, nezištně a s láskou ostatním a někteří ji z ní i sobecky vysávali. Možná právě tato energie jí chyběla na začátku května před třemi roky na cestě z Mariánských Lázní. Nikdo neví, co se stalo za volantem jejího vozu, když, podle očitého svědka, z ničeho nic vyjela ze silnice a převrátila se v poli. 

Právě dnes by jí bylo krásných třicet osm let. 

Často mi říkala, když jsem šla někam, kam jsem se těšila: „Užij si to i za mě.“
A tak cítím povinnost „užít si“ život i za ní. Vzpomenu si na to vždy, když mi dochází síly a trpělivost, kdy se cítím slabá  a neschopná dotáhnout věci do konce. Když si uvědomím, že musím žít i za ní , všechno se najednou zdá snadnější. Ta smutná vzpomínka, na to, že tu kdysi byla a vtiskla nezapomenutelnou stopu do mé mysli, mě zbaví přemítání o nesmyslech a malichernostech, a  vyburcuje k aktivitě. Baví mě nakládat povoz, sbírat rozsypaný náklad, pobídnout mezka, znovu a znovu odvalovat kameny, a přitom trhat květiny, usmívat se a vyprávět lidem, které mám ráda a kteří mají rádi mě, jak je život krásně barevný i s jeho nedokonalostmi. Právě teď a tady.
Protože zítra může být vše jinak.

Vše nejlepší, Haničko.