O co přichází nekuřák

„Ty to opravdu neumíš ani pořádně držet,“ řekl a nabídl se, že mi raději zapálí sám. Sebral cigaretu z mých nešikovných prstů a zkušeným stiskem zapalovače a následným popotáhnutím zažhnul bílý smotek.

Obřadně jsem cigaretu převzala, nedočkavě vdechla ten sajrajt, před kterým varují ošklivé obrázky na krabičce a vyfoukla obláček. 

„Kolik jich tak vykouříš?“ zeptal se zákeřně.
„Tak jednu krabičku.“
„Hm?“
„Ročně,“ doplnila jsem. „Víc jak dvě cíga do měsíce to nebudou.“
„Tak to už jsi se mnou přes limit. Už kouříš říjnovou,“ ušklíbl se, jako by nebyl tím pokušitelem, který svede nevinnou bytost k hříchu triviální otázkou:
„Jdu si zakouřit ven. Půjdeš se mnou?
A po mém přikývnutí:
„Budeš se koukat, jak kouřím, nebo si dáš taky?“
„Dám, teď když se to skoro nesmí, přicházím tomu teprve na chuť.“
„Rebelka?“
„Spíš jsem raději kažena, než vychovávána,“ přiznala jsem bez zábran.

Klepala jsem popel neslušně na chodník a říkala si, že to není dobré, ale co naplat, když tu není pořádný popelníkový stojan.
V tom okamžiku on, kovaný kuřák, odklepl svůj oharek do stříbrné malé úzké štěrbinky na nenápadné, dlouhé, štíhlé, elegantní nádobě, levitující na jednom držáku u vchodu do hospody. Ocenila jsem ten vpravdě designový kousek, kterého si nekuřák vůbec nevšimne a splyne mu opticky se zábradlím, když na rušné křižovatce před naším stanovištěm právě naskočila červená. Ze stínu se odlepila hubená mužská postava a začala uprostřed přechodu pro chodce svou exhibici. Pouliční animátor si pohrával s průsvitnou koulí, která vypadla přesně jako ta skleněná, co z ní věštci předvídají budoucnost. Válel ji po pažích i ramenou, bravurně kroutil mezi prsty, vyhazoval do vzduchu. Časový interval semaforů měl patrně v oku, protože než blikla oranžová, stihl se divákům za volanty poklonit a vybrat u spuštěných okýnek do čepičky pár drobných.

Právě ve chvíli, kdy můj kuřácký lektor típnul oharek o ten roztomilý stylový popelník u vchodu, oslovila mne německá turistka s rozevřenou mapou s prosbou o radu, jak se dostat na Václavák.
Podívala jsem se na svůj dlouhý zbytek cigarety a okomentovala ho povzdechem:
„Já kouřím asi nějak pomalu.“ ..
„Ještěže tak, to je moc příjemný,“ dodal.
Půjčila jsem si od jedné z bloudících dam brýle, abych mohla zalovit v mapě, ukázat jí správný směr cesty a předvést svou znalost němčiny.

Po dopití bavoráku, rozloučení se s milou společností a nahlédnutí do tabletu na zadání „věštecká koule k žonglování“ jsem objevila na e-shopu pod názvem magická levitující koule onen předmět, se kterým muž udivoval řidiče i mě.
Napadlo mne, že coby nekuřák, čekající sám u stolu až ostatní venku dokouří, bych přišla o performanci na přechodu, tip na dárek pro puberťáka a nevykonala dobrý skutek…

A tak si říkám, že ani příště neodmítnu příležitost zakouřit si jen tak na chodníku, než to zakážou, než zavřou pouličního žongléra, protože nemá licenci na produkci, porušuje předpis plynulé chůze na přechodu (o EET nemluvě), než přijdou na řadu věci, které vídáme jen ve sci-fi.  A pak erár docílí toho, že nebude nikdo respektovat nic, protože jak znovu a znovu ukazuje historie, příliš mnoho regulací ničí respekt k zákonu a radost ze života. A pak se to vše semele a pomele a budeme začínat zase se vším znova…