Muž jak mrtvý brouk

„Proč to ti chlapi dělají?“ kroutila hlavou kamarádka, která si přišla popovídat a postěžovat u šálku dobrého čaje. „Proč mlčí a nereagují? 

„Slíbil mi to a já se tak těšila!“ 
„Proč  neřekne na rovinu co se děje? Proč nezavolá a neřekne to, nebo nenapíše sms?“ 

Kamarádka Andrea mi líčila, jak jí přítel navrhnul romantický víkend a pak se těsně před ním odmlčel, nezvedá jí telefony a nereaguje na zprávy. Se svou rozmrzelostí přišla k té správné vědmě. Pokusila jsem se rozptýlit ji jednoduchou zkušeností s muži. 

Kdysi mě jeden starý přítel vzal na výlet za město kde bydlel a ukázal mi údolí, kde si jako malý kluk rád hrával.
„Představoval jsem si, že tohle údolí koupím, zaplavím, udělám zde jezero a na kraji toho jezera postavím tvrz.“
A já dodala, jak by bylo krásné se po tom jezeře projíždět na lodi a pak se v té tvrzi na kůžích z medvěda milovat před krbem , kde by služebnictvo dolévalo do číší lahodné víno a hudebníci těšili hradního pána a jeho milou zpěvem a hrou na loutnu....
„A pak bychom se jeli projet kolem toho jezera na koních nebo v kočáře ...“ fantazírovala jsem a užívala si ty neskutečné sny, když najednou zcela vážně řekl:
“Ano, udělám to, tohle v životě ještě udělám! Koupím to a bude tu jezero.“
Držela jsem ho za ruku a ani chvíli nepochybovala, že to v tom okamžiku myslel vážně a radoval se z toho. Tak jak se z podobných okamžiků umí radovat jen muži a ženy si hned myslí něco o nesmyslech. 

V toku času jsem si na jeho slova mockrát vzpomněla. To když planě sliboval  a pak mlčel a hrál si na mrtvého brouka.  Vybavila jsem si jeho bytostné přesvědčení, jak vybuduje jezero, a hned jsem jeho další plány víc a víc pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. 

Vážně beru jen to, co přede mnou leží na talíři. Co si můžu ohmatat, ochutnat. To je pro mě skutečnost, přítomnost, požitek.
Vždy, když mi nějaký muž něco slibuje, vzpomenu si na tu tvrz u jezera a jsem v klidu. Pravda, muže to trochu vyvádí z rovnováhy, protože touží aby žena při vyslovení jeho snu rozšířila zorničky, zamrkala a slastně vydechla v příštím očekávání. Jenže hrajte komedii, když máte letité zkušenosti! 

Muži nelžou,  když slibují, tvrdí že milují, že něco udělají. Tak v té chvíli opravdu nelžou. Jsou o tom bytostně přesvědčeni. Bohužel často jen velmi, velmi krátce. 

„Nevolá ti, protože Ti volat NECHCE“ usadila jsem Andreu.
„Nic jiného v tom nehledej. Jakékoliv ženské konstrukce jsou zbytečné. Nechce Tě zrovna teď, ale zítra, za týden , za měsíc, za rok si na Tebe možná vzpomene. Jeho důvody v tom hrají zanedbatelnou roli.“ 

„To je ale hnusný! Nefér! Je to obyčejnej sráč!“ neudržela se Andrea. 

„Hodnoť muže nikoliv podle řečí, ale podle skutků. A když TI bude něco slibovat, zamrkej, usměj se, ber ho s rezervou a mysli si své. A proč Ti nezavolal? Neomluvil se, nevymyslel důvěryhodnou výmluvu?  Čas a skutky ukážou jestli je to nebohý, před momentální nepřízní osudu maskující se tvor toužící splynout s terénem, nebo mizera, který Tebou pohrdá. Muži občas potřebují zalézt do ulity v tu nejméně vhodnou dobu bez udání důvodů.“ 

Zasmála jsem se tomu, jak je jiné dívat se na něčí trampoty z nadhledu. Jiné, než prožívat své vlastní.
Andrein přítel je stále stejný muž. Ovšem v jejích očích byl večer miláčkem, ráno prolhaným hajzlem a odpoledne už jen trapným ubožákem. 
V jaké fázi proměny je nyní netuším.
Asi v té třetí, protože si Andrea koupila tričko s nápisem:  You have to kiss many frogs to find a prince!  a stále ho nosí. 

A co vy páni blogeři a čtenáři?
Proč muži mlčí a hrají si na mrtvé brouky?
Jak byste Andree poradili vy?