aneb nejen o trucovnách, chození na ryby a na jedno, dámských kafírnách a jiném kladném vlivu zašíváren...
„To určitě! Ani náhodou! Tuhle chybu jsem už udělala. Nechala jsem toho svýho volně pobíhat, aby si oráchl, a on už se mi nevrátil.“
Tahle věta padla z jedněch úst v hloučku žen, které rozebíraly téma do jaké míry mají držet své drahé polovičky na uzdě, na řetězu, nebo na cezené nudli (jak si kdo vybere).
Dotyčná neměla na mysli psa, ale zkušenost, kdy dala svému muži volnost a on ji zneužil k nevěře a následnému útěku. Dále jsem neposlouchala, ale patrně bych se dověděla, že tuto chybu už nedělá a toho dalšího drží hezky na krátké oprati.
Nechci stranit ženám ani mužům, téma se týká obou pohlaví bez rozdílu.
Jako volnomyšlenkářka jsem se otázkou délky opratě nikdy moc nezaobírala, pokud bych vůbec připustila její existenci. Kolem sebe si ale nelze tohoto jevu nevšimnout.
Být spolu je krásná věc, ale být spolu dlouhodobě ve volném čase dvacetčtyři hodin denně by spolehlivě zabilo každý vztah. (Pro rýpaly – ano asi existují výjimky, ale já žádnou takovou neznám).
Vzpomínám s jakou oblibou prchal tatínek do garáže, nebo do kůlny, případně do kumbálu vedle koupelny, kde měl malinkatou dílničku. Se stejnou radostí prchají muži na ryby, do hospody na fotbal, ...apod., ženy na aerobik, do kavárny, wellness a tak dál.. (Ovšem nikomu nebrání si zájmy i prohodit - nedělit je na ryze mužské a ženské, a dokonce takové i znám.)
Řekla bych, že mít svou zašívárnu, kutloch, oblíbenou kafírnu, hospodu .... je důležitým terapeutickým prvkem a tmelem každého vztahu – ovšem důležité je chodit tam sám, bez své drahé polovičky.
Stává se, že ne každý, kdo takto prchne z dohledu, má vyhráno. Pozoruji, jak jsou někteří mí přátelé a přítelkyně monitorováni a pod záminkou láskyplné péče obvoláváni pod různými důvody. Mohou sice vyrazit kamkoliv, ale musí podávat pravidelná hlášení o pohybu a činnosti a běda jak nezvednou telefon. Způsob kontroly mají jejich drazí propracován do rafinovaných podrobností, ačkoliv to na první pohled tak nevypadá.
Jednou jsme byli na návštěvě a hostitelku volal manžel na mobil. Ptal se jí kde je a co dělá a když mu to řekla, požádal jí ať mu zavolá ještě z pevné linky a řekne mu to ještě jednou, protože jí špatně slyší. Přešli jsme to a dělali, že neslyšíme, protože sklopila oči a bylo jí to hloupé.
Jednoznačně mi vychází, že ze dvou způsobů : nepustit, hlídat, kontrolovat versus být chvíli sám, civět jen tak do blba (nebo jak se nyní vznešeněji říká meditovat) odpočinout si, načerpat nové nápady a pak se druhého těšit a mít v něj důvěru, je druhá varianta mnohem příjemnější než mít zdánlivě vše a stále pod kontrolou.
Ve svých článcích stále opakuji jedno a to samé: A sice, že druhého nelze vlastnit. Nelze nutit násilím do čehokoliv nebo mu to naopak zakazovat pod pláštíkem partnerského blaha.
Lze se jen vzájemně domluvit na tom co oběma vyhovuje. Kéž by se lidé domlouvat dokázali více a lépe :)
P.S.: A proto, milé blogerky a blogeři, dejte tento článek přečíst svým milým, aby vás pustili na nadcházející sraz blogerů naprosto bez obav. Redakce bude střežit morálku a prý ručí za případné nepravosti ;)
Diskutovat můžete i ZDE
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
pro velký úspěch uvádím foto z perexu v lepším rozlišení:
