Lehkost a křeč ...

... někdy je smutné vidět dřinu bez talentu a na druhé straně talent, kterému dřina chybí ...

Mám stále v živé paměti trápení Salieriho z úžasného Formanova filmu Amadeus.
To obrovské vnitřní utrpení jedince, který vidí, že ve věci, jíž zasvětil celý život a v níž byl z hlediska posluchačů a laiků poměrně úspěšný, se očividně lépe daří člověku nedisciplinovanému, frivolnímu a navíc bez jakékoli zjevné námahy.

Účastnila jsem se včera hodnocení soutěže ve slovesnosti základních uměleckých škol našeho kraje. Měli jsme vybrat z cca třicítky prací – básní i prózy dětí od sedmi do osmnácti let. Až příliš mnoho slov bylo v tom štosu popsaných stránek, a fantazie pomálo. O co míň talentu, o to víc z některých řádků křičela křečovitá urputnost.
Bylo mi to líto. Tolik snahy, práce, radosti a touhy něco stvořit a tak málo lehkosti a přirozenosti. Možná právě proto mě potěšily básně od celkem malé holčičky. Krátké, hravé, jemné ... Ode mne i ostatních měla postup jistý.
Na druhé straně mě pak doslova přibila k zemi obsáhlá básnická sbírka chlapce z nestarší kategorie, protože až doposud jsem netušila (i když, ruku na srdce, i zde na blogu se takové úkazy najdou), co někdo může považovat za rým a rytmus ...
Když jsme se dosmáli, řekla kolegyně, že toho chlapce zná a že ho básnit hrozně baví a že je těžké někomu takovému říct, aby se raději věnoval něčemu jinému.
Povzdychli jsme si, že něco se dá vypsat, naučit se „řemeslu“, ale pro přízeň „múzy“ bohužel platí staré: Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí.

Říká se, že úspěch je deset procent talentu a devadesát procent dřiny.
Pokud se někdo dobře naučí jakékoliv řemeslo a dovednosti s ním spojené, bez křeče, s vědomím svých hranic, je pro mne váženým člověkem.
Asi nejsmutnější je ale vidět někoho, kdo do svého úspěchu vložil sto procent dřiny a urputnosti bez promile talentu. Takové lidi vídám kolem sebe dnes a denně, a přiznám se, že se jim vyhýbám. Přestože jdou za svým úspěchem s vehemencí tak protivnou, jejich vytrvalost je tak silná, že dalece předběhnou talentované lenochy - jejich pravý opak.

Mám líné múzy radši než tupé dříče, ale nejradši mám ty, kteří k onomu daru od boha, dokázali přidat i pořádný kus práce (byť často v sinusoidách, jak to tak u umělců bývá). Největší potěšení mám, když se dívám, poslouchám, čtu ... dílo, které vzniklo s lehkostí, která se sama o sobě vydřít nedá.
I pro krásnou malbu na vrcholu kopule je třeba postavit těžké lešení, je potřeba pomocníků, ale ty poslední tahy štětcem musí udělat umělec sám a vtisknout do nich kus sebe sama. A kde nic není ...

Nedávno jsem viděla krásný film „Nejvyšší nabídka“, kde kromě mnoha moudrých dialogů zazněl i tento : „Umění netvoří barva a štětec, ale vnitřní záhadnost autora ... „ a já si vybavila úsměv Mony Lisy a pocit, který tento obraz a jemu podobné vzbuzuje v mnoha generacích už od svého vzniku. To je další „bonus“ ke krásnému dojmu, fantazii a touze, pro které umění vzniká.
Pro mne zcela určitě.