Pravěcí lovci neznali perspektivu a tak byly jejich kresby zobrazeny bez jakéhokoliv zobrazení hloubky. Ale i oni si začali uvědomovat, že ne vše se dá vykreslit jen v rovině.
Proto měla například některá zvířata, kreslená z boku, natočené hlavy dopředu.
Starověcí Egypťané měli perspektivy hned dvě. Jedna oddělovala osoby, které stály v popředí a byly zakresleny v dolní polovině obrazu, od osob, které postávaly opodál a byly na obraze nahoře. Druhý způsob zobrazování kladl důraz na společenské postavení modelu. Důležité osoby byly o dost větší.
Perspektiva používaná v dnešní době byla vlastně použita až v renesanční Itálii. Dalo by se říci, že Leonardu da Vinci perspektiva ožívala pod rukama. Používala ji už řada umělců před ním. Leonardova Poslední večeře páně je však vrcholem jejího renesančního využití.
Cizí slůvko perspektiva lze i nahradit prostým českým „úhel pohledu“. Když pak úhel pohledu doplníme ještě o slůvko dimenze, neboli zkráceně - rozsah v prostoru, ocitáme se v hravé mnoharozměrné říši.
A čím víc, tím líp.
Před časem byly hitem kina 3D, kdy vám kolem hlavy létají různé předměty a hrdinové z plátna, a vy máte pocit, že můžete vběhnout mezi herce na širou pláň. Nyní můžete už asi dva roky navštívit projekce 4DX. Na jednu takovou mě vytáhli přátelé. A sice na pokračování legendárního Terminátora.
U vchodu do sálu vás přivítá velká cedule s návštěvním řádem, kde vás upozorní, že speciální efekty smýkajících se sedaček, vítr, voda, bušení do zad, apod., mohou být jistým jedincům nebezpečné.
S určitou skepsí jsem si nasadila brýle a čekala, co mne překvapí. Sedačka se hýbala statečně, funěla, pouštěla kolem uší vzduch, z té přede mnou na mě stříkala voda jak z gejzírů na plátně, záda byla masírována masivní střelbou ze všech druhů zbraní. Nemohu říct, že nemám taková překvápka ráda – podobají se jízdě na horské dráze, ale v kombinaci s plytkým dějem, podobným zamíchané bramboračce všech předchozích dějů, bez špetky chemie, jsem si připadala jak na kolotoči, kde obsluha zapomněla zmáčknout stop.
Když už jsem u té myšlenky na kolotoč, Matějskou pouť a kolotočáře vůbec, vybavila se vzpomínka na „strašidelný zámek“. To s námi jeden čas chodila do osmé třídy základní školy spolužačka, která měla rodiče u kolotočů. Pár vyvoleným spolužákům dovolila, aby s ní strašili ve strašidelném zámku. Byla to taková velká plechová bouda se skřípajícími vozíky na krátké dráze, kde na vás ve tmě sem tam vybafla nějaká umělá potvora. Spolužáci vylepšili speciální efekty o nápad, který neměl daleko k nynějším efektům v kině 4DX. A tak místo nečekané spršky ze sedadla před vámi, měli připravený kýbl a hadr a podle nálady nějakou tu dvojici na vozíku tím mokrým hadrem přetáhli ze zákrytu přes obličej. Byla to velká legrace, která byla ale poměrně brzy skrečována, protože si někteří útlocitní návštěvníci atrakce stěžovali. Onu jízdu i hadr jsem osobně absolvovala a musím říct, že se mi zdála lepší než Terminátor ve 4DX a ještě lepší než výlet na Kokořín, a to už je co říct.
A ještě lepší se mi nedávno zdál jazzový koncert v Aghartě, kde vás za horkého letního večera příjemně chladí kamenná zeď, o kterou se opíráte, vychutnáváte si každý tón a jste rádi, že jste urvali místečko v nacpaném středověkém sklepení, kde radost publika z improvizace duní víc než náraz speciální zbraně z budoucnosti.
Lidé ovšem mají stále málo, a pokud dosáhnou nějakého vyššího stupně, hned pošilhávají po dalším. Dimenze, nedimenze.
Když přeskočím nějaké to „Dé“, ocitnu se u oblíbeného: „Ukázal(a) jí (mu) osmý div světa.“ A hned tu máme 8D. Bližšího výkladu netřeba.
Existuje ale ještě vyšší míra prožitku, a tou je 9D. A k té nám žádná technika nepomůže.
O tom až někdy jindy a jinde.
Možná…
Příjemné prožitky ve všech rozměrech a nejen na dobrou noc přeji :)
