Je skutečně lepší vyhořet než se stěhovat?

Aneb existují chvíle, kdy budiž civilizace prokleta.

Víte jak poznáte člověka žijícího v krabicích?
Chodí neustále v jedněch džínách a pomačkaných tričkách.
Ne, není řeč o bezdomovci, přespávajícím pod mostem, ale o právě se stěhujícím člověku.  

Konečně v novém bytě!
Dalo by se říct, že tento výkřik přináší jen radost.
Ve fázi zabydlování to neplatí. 

Měla jsem skvělý plán. Plán i s rezervami. Dle mého s velmi dlouhými rezervami.
Můj byt měl být i těmi rezervami hotový do konce června a já si malovala, jak se budu pomalu stěhovat, jak si budu do skříní skládat věcičky a nakonec nechám přestěhovat pár těžkých věcí profíky a vše půjde hladce... 

Prováděcí stavební firmu (to je nadnesené hodnocení) jsem musela v srpnu definitivně vyhodit a nastěhovat vše do nedokončeného bytu. Ten na své bývalé adrese jsem musela dle smlouvy vyklidit. 

Nevím čím to je, ale vždy, soudě i podle zkušenosti přátel, si jeden myslí, že obsah všech skříní naskládá do dejme tomu 30 krabic, přepravek a tašek. Ve skutečnosti je to třikrát až čtyřikrát více. Netuším, kde se tato naivní vizuální disproporce bere, ale ani mne neminula. 
Plánovala jsem si, že třetinu věcí vyhodím. Chyba lávky. Brala jsem do rukou knihy, mraky knih, sešity, krabice s fotkami, milostnými dopisy, háčkovanou sukni od prababičky, staré nahrávky, katalogy, hrnečky, různá udělátka ..... a nemohla je jen tak hodit do kontejneru. Výsledek je byt pokrytý krabicemi a taškami ve dvou vrstvách.
Já se tam už nevejdu. Bydlím na mansardě. Po večerech vybaluji krabice a mám za sebou první nekoordinované plnění skříní. Mám problém se obléct. Všechny krabice a tašky jsou si podobné. Už to neřeším, co vytáhnu, to vytáhnu. Také jsem zjistila, kolik věcí jsem až doposud zbytečně žehlila a jde to i bez toho. 

Nepřestává mě udivovat, kolik předmětů kolem sebe člověk nashromáždí, lpí na nich a nechce se jich vzdát. Teprve když přijde nečekaná pohroma, ať už je to zmiňovaný požár nebo povodeň, není co řešit. Je to pryč, je uklizeno.
To hlavní co nám nic a nikdo nevezme je v naší hlavě a ve vzpomínkách. Nepotřebujeme mít o tom materiální důkazy. 

Zlatí Křováci!
Jak Ti se mají. Bez fotografií, knihtisku, oblečení, kuchyňského nářadí, haraburdí všeho druhu,... Napadá mě při vyrovnávání desáté police knih.
Zdá se mi, že se mi po štaflích špatně šplhá. Tím, jak jsem si stěhováním rozhodila pravidelný režim, přibrala jsem tři kila. Uf.
A hele! „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“ z občanské nauky. Patřilo mé sestře, která v maturovala v roce 1990. Vyhazovala mraky podobných knížek, ale tuhle jsem si prozřetelně schovala a říkala si, že tomuhle za 50 let nikdo neuvěří. Tak tohle ani dnes nelze vyhodit! Za pár let to bude muzejní exponát.  

Mám to marné. Rozněžňuji se nad starými fotkami a mám radost, že se zachovala fotka s mou praprababičkou, která mě drží tříletou v náručí, veselý hrneček z koleje, dopisy z mých sedmnácti, deník z patnácti.... Pokud nevyhořím,  tohle nevyhodím a  ani další podobné věci.
Taková nepraktická já jsem.
Zbavuji se jen oblečení. Snažím se dodržet heslo jedna nová věc dovnitř = jedna stará ven.
Ale při pohledu na tu netenčící se spoušť, budu muset nastolit politiku jedna dovnitř, dvě ven. 

A co vy, dokážete se zbavovat starých věcí?