aneb krátký letní příspěvek o tom, že zkušeným řidičem se člověk stává nejen po patřičném množství ujetých kilometrů, ale i množství obouchaných plechů a ustátí prekérních situací...
Nejlepší je se v Praze zamilovat nebo řešit byznys..... byla má rada kamarádce na otázku: Jak se nejlépe zbavit strachu a naučit se řídit po hlavním městě?
Tak jako v mnoha jiných věcech tu platí výzva a motivace : Když musíš, tak musíš!
Vidina láskyplné náruče či dobrého obchodu spolehlivě utlumí strach a řidič - pražský začátečník se vrhá do těch nejzapeklitějších jednosměrek, křižovatek, objížděk a neznámých úseků, protože prostě nelze jinak.
V době svého automobilového křtu Prahou jsem měla milého v Podolí a navíc jsem vozila exponáty do pražských galerií, nacházejících se samozřejmě v těch nejkrkolomějších místech. Ale vezte velký obraz metrem nebo noste na zádech!
Jednou jsem si to takhle šinula z Bílé Hory na Letnou, křečovitě svírala volant, když zrovna v mém pruhu jel pomalu, pár vozů přede mnou, bagr.
Musíš se naučit přejíždět z pruhu do pruhu! Zněl pokyn v mé hlavě.
Dosud jsem totiž jezdila v jednom jediném, do kterého se mi povedlo se zařadit a i kdyby se přede mnou dělo cokoliv, vytrvala jsem v něm, protože jsem se bála přejet do toho rychlejšího.
Statečně jsem tedy zvládla v hustém provozu manévr do levého pruhu, ale ouha, bagr přede mnou udělal to samé. Nevzdala jsem to a rvala jsem se zpět do toho pravého. Když už to vypadalo, že jsem objevila skulinu, přiřítilo se zprava auto a jen o milimetry jsem včas zabrzdila, aby nedošlo k nárazu.
Tím to ovšem neskončilo. Řidič míjejícího vozu se drze vecpal do mého pruhu, zastavil bez ohledu na ucpanou ulici, vystoupil a hnal se ke mně.
Viděla jsem jak se ke mně blíží brunátný zuřivec, jak divoce mává rukama a jak se nadechuje k subjektivní kritice mého řidičského umění.
Zbývalo mi několik vteřin vymyslet, jak reagovat, jak se bránit, jak uchránit sebe i vozidlo před útokem...
Horečně jsem přemýšlela, jakou kouzelnou formulí odvrátit atak, hledala ta správná slova...
Nakonec mne osvítila hluboká moudrost.
Spustila jsem statečně okénko a když ke mně doběhl, řekla jsem pět slov.
Muž zamrkal, polknul naprázdno, bez hlesu zavřel ústa, barva jeho tváře se změnila z rudé na bílou, mávl znechuceně rukou a vrátil se ke svému vozu.
A jaká byla ta kouzelná mantra, která mne uchránila zuřivému výpadu, zajistila plynulost silničního provozu a vrátila agresivního řidiče poslušně zpět k jeho volantu?
Formule, kterou nenajdete v lexikonu kouzel čarodějky Saxany, ani v Zlaté knize Harryho Pottera.
Těch pět kouzelných slov znělo: Promiňte, jsem jen blbá blondýna.
