„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají,“ zní z reproduktoru a do zavírajících se dveří se pokouší vlámat rozeběhnutý cestující. Úspěšně. Zadýchaně se chytne tyče a sveze na sedačku.
„S dovolením,“ opakuje jiný cestující na eskalátoru, když před ním stojí nějaký jouda, co neví, že se stojí vpravo a vlevo se běhá. Jsou situace, kdy v pravém pruhu nestojí skoro nikdo a v levém se pohybuje souvislá řada běžců. Bývaly doby, kdy byl tento druh sportu nevítaný a u eskalátorů visely cedule „Neběhejte!“ Podle přepravního řádu to ale nebylo zakázáno nikdy, jen lidé byli zvyklí víc stát. Také pro milovníky skluzavek skončila doba hájení, když prostor mezi eskalátory osadil dopravní podnik špičatými, byť oblými, trny pravidelně po celé délce schodů.
Prohlížet si „chodiče a běhače“ mě moc baví. Vypozorovala jsem, že stíhat odjíždějící soupravu, je patrně jakýsi syndrom, lidé zrychlují, naskakují, dobývají se do škvíry dveří, přestože interval dalšího vlaku je 2 minuty.
Já po schodech neběhám, nesnažím se dobíhat metro, ani tramvaj, nezrychluji na přechodu, když mám ještě zelenou. V dopravě se zkrátka neřídím pořekadlem: „Kdo chvíli stál, už stojí opodál.“
Těší mě, když pohodlně dojdu ke dveřím dopravního prostředku po tom, co ho s úprkem stíhala tlupa běžících, v klidu nastoupím a těsně za mnou se zavřou dveře. A když ujede, tak ujede.
Přátelé se mnohdy shodují, že ve chvíli, kdy opravdu pospíchají, se dav neskutečně courá a překáží, zatímco, když mají čas a volně se plouží, všichni kolem se zběsile hrnou, strkají, urputně předbíhají.
Dívám se, a baví mě odhadovat, co kdo asi dělá, za jakým účelem si krkolomně oblékl právě to, co má na sobě, nenápadně si čtu ve tvářích a vnímám auru, která je velmi vzácná. Zato kontroloři by nepotřebovali ani průkaz, je to zvláštní, ale cestující je z výrazu tváře a pohybů spolehlivě poznají hned při nástupu.
Nedávno přede mnou stála slečna v minisukni, na vysokých podpatcích, co měla tak krásně nohy do O, že by jí mezi koleny proběhl středně velký pes. Obdivuji dovednost žen na vysokých úzkých špičatých podpatcích, speciálně v pražském prostředí, protože se jedná o neskutečný akrobatický výkon, kterého nejsem schopna. Pokud nemám po ruce auto s řidičem, nosím si takové botky v papírovém pytlíku a přezouvám až na místě, podobně jako jsem to viděla už před lety v amerických filmech a tenkrát mi to přišlo hrozně legrační.
Fenoménu pražských chodníků a rozsedlin tramvajových kolejí využila kdysi jedna známá, která nemajíc pro manžela jiného alibi, proč se tak dlouho zdržela, ulomila si před příchodem domů podpatek a se zoufalým výrazem a větou: „No podívej, co se mi stalo!“ slavila absolutní úspěch, bez špetky podezření.
A co vy? Chodíte, běháte, nebo cupitáte?
