Štěpánko, mám to podobně, co jsem v Praze, všímám si těch uspěchaných, převážně mladých lidí...říkám si, no jo, oni mají kam spěchat, kolikrát přemýšlím, zda je to kvůli práci či kvůli schůzce s láskou..

Já spěchám kvůli dítěti, práce neuteče a s láskou se musí pěkně pomalu

I já občas popoběhnu, ale to už opravdu musím mít zpoždění . Jinak si Prahu vychutnávám krokem.

Jsem netrpělivec, musím běhat do schodů, dobíhat tramvaje i zelenou na přechodu... když musíš, tak musíš!

Tak v tvém případě se vůbec nedivím, že nevynecháš jedinou možnost k popoběhnutí 

Běhám, vždycky běhala, vždycky budu , považuju to za skvělé cvičení. Jen to odbourávání trochu občas zpomaluje.

A běháš i na podpatcích? 

Přijde na to...jestli spěchám za něčím...nebo za někým :)

Na důvodu bezpochyby záleží . Jsou chvíle, kdy běžím i já