Čechy v našem podniku nechceme ...

Tak nějak by mohl znít nápis u vchodu do jedné pražské osvěžovny, aby byl návštěvník včas informován, a podnik, kde není vítaným hostem, velkým obloukem minul.

Šly jsme s kamarádkou z koncertu, a protože se nám zdála noc ještě mladá na devátou večerní, řekly jsme si, že zajdeme na skleníčku. Cestou k metru jsme si všimly právě uvolněného stolečku pro dva, hned za výlohou nového útulného italského bistra na konci Václavského náměstí.

Bistro bylo téměř zaplněné a na našem vyhlédnutém stole zbylo ještě nádobí po předchozích návštěvnících. Sedly jsme si, čekaly na obsluhu a povídaly si. Přišla mladá slečna a anglicky nám sdělila, že tohle místo je rezervované. Zeptala jsem se jí, jestli mluví česky. Podívala se na mě tak, že jsem se jí anglicky zeptala znovu, jestli mluví česky. Odsekla rodilou češtinou, že samozřejmě, a dál na nás mluvila anglicky, že tu nemůžeme sedět. Podívala jsem se na kamarádku, a zhodnotila naši zletilost, outfity návštěvnic předchozí návštěvy komorního představení a naši bonitu pro návštěvu takovéhoto průměrného podniku. Deformaci obličeje, žádné rockerské, anarchistické a jiné výstřelky, ani zanedbání hygieny či známky opilosti a labilitu po požití návykových látek jsem na nás neshledala.

Zarazila jsem kamarádku, která začala diskutovat také anglicky, a požádala jsem slečnu pomalou češtinou, zdali by, když je Češka, mohla mluvit česky, a vysvětlila nám, proč na stole nebyla žádná rezervační cedulka. Protože se ve mně z jejího chování začala vařit krev, dodala jsem své otázce takový výraz a nadechla se k dalšímu pokračování, že slečna přece jen vyhodnotila situaci tak, že sebrala ze stolu nádobí, utřela ho a zeptala se: „Tak co si tedy dáte?“

Daly jsme si dvě sklenky červeného (mimochodem velmi dobrého) a nechaly si hned donést účet, abychom se nevystavily dalšímu stresu při placení. Rozhlédly jsme se kolem, abychom zmapovaly složení hostů a usoudily jsme, že jsme asi jediné Češky. Ostatní jsme tiply na Japonce, Italy, Angličany, Němce, všechny normálního civilního vzezření. Po chvíli se stůl vedle nás uvolnil a po celou dobu naší návštěvy už zůstal prázdný, žádní hosté s rezervací se míst nedomáhali.

Přemýšlela jsem o tom, jestli zde mají pro cizince dvojí ceny, nebo jsou zvyklí, že běžně vypijí ve dvou láhev nejdražší kořalky, zatím co my budeme půl hodiny cucat jednu skleničku vína. Až dosud jsem žila v domnění, že tento trend z Čech už vymizel, ale jak se zdá, devadesátkové retro je stále v kurzu. Z té doby jsem si vzpomněla na jeden zážitek z Kampa Parku, z před cca 15 lety, kdy jsme šli s kolegou z jednání, on v obleku, já v šatech s kloboukem, chtěli jsme se rozšoupnout a dát si zde pozdní oběd. V restauraci prázdno, na terase pár hostů. Sedli jsme si ke stolku k vodě, ale byli jsme vykázáni, že je zde vše rezervováno. Posadili nás tedy na méně atraktivní místo, obsluha byla vzhledem k počtu hostů pomalá, vlažná, dalo by se říct, že jsme ji při útratě přes dva tisíce obtěžovali. Když postupně přišli tři páry cizinců, byli posazeni k vodě bez rezervace a dočkali se i úsměvů, ačkoliv si ti dva dvacetiletí batůžkáři, co seděli na našem původně vybraném místě, dali jen kafe.
Do podobného podniku by mě už nikdo nedostal, ačkoli by ho v cinknutých recenzích mohli vynášet do nebes.

Kamarádku chování personálu mrzelo, pokazilo jí pěkný kulturní zážitek, a tak dodala: „Chápeš tu logiku? Vždyť ti ostatní tu utratí co my a ona ještě lhala, že je tu rezervace a přitom k jiným prázdným stolům nikdo nepřišel!“
Jsou situace, kdy nemá smysl nad logikou přemýšlet.