Hypochondr na cestách, aneb Gulfport podruhé

V roce 2004 jsem se na pobyt v Gulfportu psychicky i fyzicky připravila. Odjížděli jsme z domova, a já jsem si na cestu přibalila pozitivní myšlení, žádné obavy jsem si nepřipouštěla.

 Věděla jsem, že si tento týden nenechám nikým a ničím zkazitt. Nezáleželo na tom, zda jsem na Floridě nebo v Mississippi, nesmím být taková cimrplína.

Pozitivní jsem byla asi do poloviny cesty, kdy mi začalo připadat, že mám horečku. Ale na vše jsem byla připravena, jako správný hypochonder jsem si sebou vzala teploměr. Vylovila jsem ho z kabelky: ne, horečku jsem neměla, naopak jsem byla podchlazená, protože v autě běžel air-conditioner.

“Co se děje?” zeptal se Nik, když spatřil, jak si nenápadně měřím teplotu.

“Ale nic,” odsekla jsem a začínající příznaky chřipky jsem ignorovala. Nechtěla jsem Nikovi kazit radost, těšil se na Mississippi jako malý kluk.

Neměla jsem v umyslu nikomu kazit náladu, a tak když jsme k večeru dorazili před švagrův a Bettin dům vystoupila jsem z auta se stejnými příznaky jako v roce 2003. Jak je to možné, všechny pocity byly jako přes kopírák: pocit horečky a že se mi hlava rozskočí, houpající žaludek.

Na otázku: “Jaká byla cesta?” jsem neodpověděla, vědoma si toho, že opakovaný vtip není vtipem. Raději jsem se nediagnostikovala. Bylo by jim divné, že k nim každý rok přijíždím s chřipkou a uzdravím se z ní, jakmile opustím Gulfport a vyrazím směrem k Floridě.

Druhý den jsme se s Betty vydaly do města na nákupy a připravovaly jsme se na večerní show v kasinu. Naši hostitelé nám slibovali, jak se krásně odreagujeme a budeme hrát do nočních hodin na hracích automatech. Kolem půlnoci se půjdeme posilnit v kasinu na večeři, která je stylem: bufet, tedy na talíř si můžeme nandat cokoliv, co se v restauraci nabízí. A můžeme si chodit pro plné talíře, dokud se s plným břichem nebudeme schopni odvalit od stolu.

V té době jsem vážila pouhých 111 lb, takže jsem talíře mohla plnit bez přestání, aniž bych přibrala.

Řekněte mi, kdo z vás by se do kasina netěšil? Já ne. Ale chtěla jsem zůstat sama v jejich domě? Ne, bála jsem se tam. Chtěla jsem jít s nimi? Ne, ale nezbylo mi nic jiného.

Domů jsme přišli až kolem třetí hodiny ráno. Jak jsem předpokládala nejvíc mě z celého kasina zaujal bufet, který jsme díky švagrovi měli zadarmo. Vydržela bych tam sedět celou noc a cpát se vším možným, protože u automatů jsem trpěla. Alkohol jsem nepila, přestože ho tam hostesky roznášely zadarmo. Většina lidí popíjela a v dobrém rozmaru hrála. Švagr ani Betty alkohol nepili, přesto hráli jako diví. Sledovali, který automat už dlouho nevysypal žádnou výhru a jakmile se uvolnil, tak k němu usedali. Automaty stále střídali, a tím mě nepřímo nutili, abych se i já s nimi přemístˇovala. Nika jsem už dávno ztratila z dohledu, hlídala jsem si švagra s Betty, abych se v nočních hodinách dostala domů.

Jednou se nade mnou švagr smiloval a dal mi dvacku, abych tam jen tak unuděně neposedávala a do automatu nějaký žeton vhodila. Připadalo mi nevychované si jeho dvacku schovat do peněženky a rozhodla jsem se, že ji tedy prohraju. Ano, žádná výhra na mě nečekala.

Můj manžel Nik s tím problém asi neměl, jak už jsem se zminˇovala, v obrovských prostorách kasina někde zmizel a vesele házel do automatů žetony, jako by se nechumelilo.

Mě prohrávat nebavilo, seděla jsem nečinně před automatem, otočena k němu zády a sledovala jsem ostatní, jak vášnivě hrají a tvářila jsem se, že mě baví sledovat blázny, kteří věří, že z automatů několik tisíc vytřískají.

Ke hře mě nepřesvědčil ani švagr, který se mě snažil navnadit pohádkou o tom, jak vyhrál v kasinech už několikrát deset nebo dvacet tisíc dolarů. Pochopila jsem, že jeho zkušenosti byly s uplně jinými částkami než ty, se kterými jsem já byla ochotna riskovat.

Zeptala jsem ho, jestli počítá kolik v kasinách už za svůj život prohrál.

“Je to pro mě zábava a odreagování. A navíc, já si pamatuju jenom výhry,” odpověděl mi s usměvem.

Když jsem nakonec prohrála jeho dvace dolarů, věděla jsem, že svoje peníze do automatu házet nehodlám.

Ve tři hodiny ráno se švagr a Betty konečně nabažili a zaveleli k odchodu. Nejdříve jsme museli najít Nika, švagr však v tomto kasinu nebyl poprvé, a tak věděl přesně, kde Nika najdeme. Můj manžel však protestoval a domů jet nechtěl, protože ještě nevyhrál dost peněz. Sice hudral, ale pokud nechtěl odjíždět taxikem, musel se připojit ke skupině švagr a Betty.

Překvapilo mě jeho odhodlání zůstat v kasinu až do rána, byla jsem za něj provdaná už čtyři roky, ale nikdy jsem ho neviděla tak tvrdohlavého, jako předváděl na naši první návštěvě kasina. Možná to bylo tím, že jsme nikdy do kasina nezavítali, a i on potřebuje trochu odreagování. Plánovala jsem, že se mu druhý den svěřím s tím, že kasino není moje oblíbené místo k odpočinku. Doufala jsem, že se nějak dohodneme, abych i já byla v Gulfportu spokojena.

--------

Tak vidím, že jsem se rozkecala a k pointě jsem se stále nedostla. Bylo to však složitější, negativní energie nepůsobila jenom na mě.