Říkali mi Carol

Jak jsem přišla ke jménu jako z amerického filmu? Druhá světová se chýlila ke konci a na osvobození se chystaly i Západní Čechy.

Do zapadlé pošumavské vesničky nedorazily rudé hvězdy na čepici, ale přijeli vojáci s vlajkou bílých hvězd a pruhů.

Moje maminka, Jaruška, tehdy sotva jedenáctiletá holčička, s užasem sledovala ty cizí muže v uniformách, kteří mluvili jazykem znějícím jako žvýkané kamení. Nerozuměla jim ani slovo, ale chápala, že přivezli svobodu a čokoládu. Pro dítě, které znalo jen chutˇ brambor, chleba a občas domácího masa, to byl doslova ráj. Ten první tmavý a sladký kousek čokolády se jí rozplýval na jazyku a ona se cítila jako v sedmém nebi.

Ke konci války se k mamince Jarušce do pokoje přistěhovala její sestřenice Marie. Mladá žena, která měla manžela na frontě, hledala utočiště v pošumavské vesničce před nejistotou na hranicích s Německem, kde s manželem žila.

A jeden z těch amerických vojáků si mladé Marie všiml. Večer, když se setmělo, klepal na okénko v pokojíčku, kde spala i Jaruška. Obě se pod peřinou smály a předstíraly, že spí.

Jednoho dne, když Marie s Jaruškou praly prádlo u rybníka - tehdy ještě neexistovaly automatické pračky a praní prádla znamenalo skutečnou dřinu, ne jen stisknutí knoflíku - se u rybníka objevil mladý vojáček v jeepu a odvezl je domů i s vypraným prádlem. Jaruška Marii všude doprovázala jako věrný stín, protože na hraní nikdy neměla čas. Odmala musela dřít na polích a starat se o dobytek.

Mladému vojáčkovi, s nímž cloumaly hormony, se Marie líbila. Přestože byla věrná svému manželovi, vytrvale ji pronásledoval a nosil jim čokoládu, kterou si Jaruška zamilovala. Na oplátku dostával čerstvě upečený chleba se škvarky a smažená vajíčka.

Večer po práci, při společných setkáních, se snažili domluvit, i když jazyková bariéra byla nepřehlédnutelná. Jednoho dne vytáhl vojáček zpod uniformy ošuntělou fotografii s olámanými roky. Na snímku stáli muž a žena, nejspíš jeho rodiče, a vedle nich holčička asi ve věku Jarušky.

„Carol,“ ukázal na ni vojáček a napsal jméno klacíkem na zem, aby mu všichni rozuměli. A moje maminka cítila, že má svoji sestru rád, a proto si i ona zamilovala jméno Carol. Znělo tak exoticky a svodobně.

Narodila jsem se po válce, kdy se nad Československem zatáhly mraky totality. Jména dětí se musela řídit podle kalendáře a Carol v něm bohužel nebyla. Politická situace byla napjatá a svoboda, kterou nakrátko okusili, byla už jen vzdálenou vzpomínkou. Moje maminka, tehdy dvaadvacetiletá Jaruška, i po jedenácti letech vzpomínala na malou Carol, která musela být pyšná na svého velkého bráchu, vojáčka. Maminka nikdy nezapomněla na sladkou chutˇ čokolády a vybrala pro mě jméno podobné, bylo po moji prababičce: Karla.

Ale pro všechny, kteří mě znali, jsem byla vždycky: Carol. Byla to vzpomínka na maminčino dětství, na její sestřenici a jejího nápadníka, na sladko-hořkou chutˇ čokolády a na vůni svobody, která trvala tak krátce, do roku 1948.