Já je jako šestiletý taky zažil, viděl jsem první černochy, dostal od nich žvýkačku a čokoládu a svezli mě v džípu

Tak, tak. Maminka take videla sveho prvniho cernocha.

Karla i Carol jsou krásná jména. A když jsou se vzpomínkami, tak je to ještě lepší.

Jo, vzpomínky...taky je mám (světe div se demence se ještě díky Bohu nekoná), ale v tom květnu 1945 jesem neměl to štěstí jako můj souputník Horst. K nám dorazila rudá armáda. Odrbaní vojáčci, každý jinou uniformu, usadili se v lese "V Hoře" u Čísovic na Mníšecku, kde jsme v Rymáni bydleli. Chodili žebrat jídlo, když jednomu máma dala krajíc chleba, hodil ho na zem a pošlapal ho. Blábolil něco o čěrnom germanskym čortu. Podané vajíčko rozmačkl v dlani a vycucl ho i se skořápkami. Byl to strašný pohled. Ale v hospodě "U Troníčků" se jich hodně zabydlelo a tam dostali dokonce dobrou kořalku (Čertův likér) a řácky se tam namazali. To jsem ale už snad psal v jednom mém blogu. Tehdy jsme je vítali v Mníšku, jejich 8 tanků seřazeno na náměstí a byla družba.A ta "družba" trvala přes 40 let. Pro mně jen 22. Zbytek jsem prožil mezi impreálisty v Kanadě.

Tiež sa hovorí, že všetko na svete nám môžu vziať, no spomienky nám navždy zostanú a môžeme si ich vychutnávať.

Vzpominky jsou jedine, dokud slouzi pamet. Dokazes si predstavit, kdyz zacnou byt v pameti diry, jaka to je hruza. Jednou se mi to stalo, byla jsem mlada, ale vystrasilo me to.