„Byla to neschopnost bezpečnostní služby , nebo práce uvnitř?“

zvolala na mě paní Vomáčková, jen co jsem ji otevřela dveře. „Ach, paní Vomáčková, na to mám zrovna tak náladu. Nevím, kde mi hlava stojí a vy sem přijdete klást takové sofistické otázky.“

„No, na to se ptá Clayton Morris a mě tato myšlenka přišla zajímavá,“ ohradila se a posadila se ke stolu, kam jsem pro ni položila hrnek s kávou.

„To máte tak,“ začala a bubnovala prsty na stole. Znervoznˇovala mě, ale copak jde vyhodit paní Vomáčkovou? Urazila by se, a už nikdy by mě nepřišla navštívit.

„Tak ještě nějaký kookíse,“ dala jsem na stůl misku se sušenkami a posadila jsem se naproti ní.

„Poslechla jsem si Claytna Morrise z Redacted a on má spoustu otázek, a ty otázky mi přijdou zajímavý. Tak si představte, že Trumpovi zamítli v Pensylvánii posílení ochranky, je k tomu prý spousta důkazů, že to bylo zamítnutý, to řekl Dan Bongino, bývalý agent tajné služby a vyzval, aby ředitelka tajných služeb odstoupila. A tedˇ se ptám já vás, sousedko,“ pozvedla paní Vomáčková hlavu od kávy. „Víte jakou ochranku mu dali? Takovou tu... kde ho málokdo převyšoval. Jak můžou odtáhnout pryč chlapa, kterej je vysokej 195 cm , když tam bylo tolik slabých článků. No, tak si nalijeme čistýho vína,“ mrkla na mě paní Vomáčková. „Viděla jsem tam tři ženy, a ty..., ale o tom až později, to byl jenom můj poznatek, na tuto půdu se pan Morris nepouštěl, ale já jako žena, tak můžu...“

„A jaký máte dojem ze tří žen, které se snažily dostat postřeleného do auta?“ byla jsem zvědavá a nechtěla jsem čekat.

„Když Trumpa dostali do auta, tak kolem auta zmateně pobíhaly tři agentky, i z obrazovky bylo cítit, jak jsou vyvalené a vystresované a neví, co mají dělat a kdyby to nebyla tak vážná situace, tak mi byly k smíchu, tři vystrašené slípky a neříkejte mi, že tyto ženy celou akci vedly. Copak se ženská hodí na takovou práci: Jedna z nich si rovnala brýle, druhá upravovala vlasy, aby stále vypadala k světu, když ji zabíraly kamery a třetí z nich nebyla schopna zastrčit revolver do pouzdra.“

„A jaké otázky má Clayton Morris?“ pokusila jsem se rozrušenou sousedku dostat zpátky k vyprávění.

„Nejdříve se rozčílil nad vyjádřením nějakého Anthonyho Guglielmiho z tajných služeb, který vydal prohlášení, že žádost o posílení ochranky prezidentova týmu byla vyslyšena a přidali ochranné prostředky a technologie a schopnosti. Ale Morris tvrdí, to je lež, protože mají ověřeno, že žádost byla zamítnuta.“

„Ale to už jste mi říkala, proč to opakujete,“ sdělila jsem paní Vomáčkové mrzutě.

„Tak se nezblázněte ženská, že něco opakuju, on to ten Morris také nechápe, jaké technologie a prostředky byly přidány, jestli snad tým odstřelovačů... A tedˇ je to sousedko, zajímavý,“ nadechla se paní Vomáčková a zamíchala kafe. „Ukazovali fotku a je to i na videích, tři odstřelovači seděli, leželi na střeše a mířili přesně směrem, odkud ten mladík bude v několika sekundách pálit na prezidenta. A oni ho neviděli? A nejenom to, na to, že na určitou střechu leze po žebříku nějaký neznámý mladík s puškou, upozornˇovli i příznivci Trumpa, kteří přicházeli na tento meeting. A co prý policie dělala? Nic. A ti mužští ukazovali na střechu, kde ten mladík leží ukrytý, snažili se zaujmout tým odstřelovačů, kteří neustále mířili směrem na střechu, kde se mladík ukrýval a asi se dívali i dalekohledem, takže ho museli vidět. Museli ho vidět, sousedko?“

„Tak to je mi otázka,“ pokrčila jsem rameny. „Asi jo, ne?“

„A tak Morris se ptá, jestli měli přikázáno nezasáhnout, dokud ten mladík nevystřelí?“

„A jak Trumpovi příznivci věděli, že ten mladík má sebou pušku?“ zeptala jsem se a vysloužila jsem si jenom opovržlivý pohled svoji sousedky. „Prosím vás, tady každý pozná pušku od revolveru.“

„No, a co dál? Mladík vystřelil a oni ho zabili.“

„A ted něco z jiného sousku. Nejdříve se nás na jednom televizním kanálu snažili přesvědčit, že Trump na sebe sám spáchal atentát, ale asi tato uvaha přišla moc brzy a viděli, že je uplně zcestná, tak média otočila. A tedˇ nabádá, abychom my všichni, co jsme řekněme „silně naštvaní“ mírnily svoje obvinění a svoji řeč, ale Morris si myslí, že naopak bychom se neměli přestat ptát a dostatečně křičet o tom, co se stalo. Protože média očekávají, že budeme jako ovce a budeme se obávat ptát se na věci, které jsou pro druhou stranu nepříjemné.“

„No, a co víte o tom mladíkovi?“

„V osmnácti se zapsal k republikánům, přestože jeho rodiče jsou demokraté a on daroval patnáct dolarů, asi víc chudák neměl, straně demokratů. Takže je záhadou, proč se zapsal do strany, se kterou vůbec nesouzněl a ještě to, že po jeho smrti byly ihned zrušeny všechny jeho učty. Kdo je zrušil?“ zeptala se mě paní Vomáčková, jako kdybych to já měla vědět.

„A já to snad vím?“ vykulila jsem na ni oči.

„Ještě něco. Jeho rodiče jsou certifikační poradci, to znamená něco v tom smyslu, že jako psycholog?“ zeptala se mě paní Vomáčková.

„Nevyznám se tady v těch jejich odborných názvech, asi něco jako psycholog,“ přitakala jsem jí.

„Jenže Clayton Morris řekl, že oni mu mohli předepsat prášky na deprese, a to v Čechách psycholog léky předepisovat nemůže,“ zakroutila sousedka hlavou. „A tedˇ se budete divit, ten mladík bral antidepresiva a pan Morris by rád věděl, kdo mu je předepsal. Protože podle jeho slov, všichni masoví střelci, vrazi, mají společnou věc, a to že berou na deprese léky SSRIs. Kdo je předepsal tomuto mladíkovi, bylo mu už dvacet, takže žádná ochrana na nezletilého na něho nevztahuje, máme právo, aby tato otázka byla zodpovězena.“

„Jo, právo máme,“ povzdechla jsem si s pousmáním a vyprovodila sousedku Vomáčkovou ke dveřím, už dopila kafe a snědla všechny kookíse, které jsem jí dala do misky.

„Tak se zase někdy objevte,“ zavolala jsem na ni, ale ona se už rozběhla ke svému baráku. No, vypadá jako kdyby nestárla a běhá stále jako mladice, babka jedna.

–––

Kdo je Clayton Morris: bývalý moderátor televizních zpráv:

Odkaz