Proč jsem ve škole první rok prořvala?

Atˇ jsem tu nálepku chtěla, nebo ne, byla jsem malá vesnická holka z pošumavského zapadákova, odkud pocházela maminka.

Bylo to v době, kdy byl mezi městem a vesnicí propastní rozdíl. Televize se ještě v obchodech neprodávala, a tak jsme na vesnici u babičky měli něco mnohem lepšího - vesnický rozhlas. Skřípavý reproduktor, který večer chrlil socialistické písně a pak vyplivl životně důležité informace. Novinky ze světa to sice nebyly, ale pro nás vesničany to byly důležité informace, jestli zítra přijede pojízdná prodejna a na které pole vyrazí ráno družstevníci kopat brambory.

Každý večer, jakmile se slunce schovalo, rozlehl se vesnicí zlověstný zvon. Klekání. Připomínal nám, že se blíží noc plná hrůz, protože temné lesy kolem nás obývali vlkodlaci a čerti.

Vlkodlaci na sebe brali podle potřeby lidskou podobu. Byli to pohlední mladíci, kteří lákali mladé a osamělé dívky do lesa. Někdy se proměnili v obchodníky. Peníze, se kterými platili, se proměnˇovaly v uhlí.

Čerti, ti zase sedávali na vrcholku Hájek na velkém balvanu, s rozdělaným ohněm a čekali na zbloudilé duše. Pamatuji si, když jsem byla starší, chodila jsem s maminku na borůvky na vrchol Hájek. Vždycky s partou ženských, aby se čertů nebály a opravdu se držely neustále pohromadě.

Někdy vesnicí zazněl jiný zvon. Umíráček, za zemřelou duši. Vesnickou tichou poštou se potom do každé chalupy šířilo jméno zemřelého. Nevím, jak to dělali, že se jméno zemřelého nezkomolilo. Když my děti jsme hrály tichou poštu, tak výsledek byl vždycky komický.

Tak to jsou moje vzpomínky na malou vesničanku, než jsem začátkem šedesátých let nastoupila ve velkém městě „P“ do školy. A proč vás tedˇ otravuji se školou, když vy v Čechách stále prožíváte blaženou prázdninovou nirvánu? Věřte nebo ne, v Americe už děti balí tužky a gumují prázdninové vzpomínky z mozku. Moje vnučka se chystá do školy, příští týden začíná svůj první rok na opravdové high school.

A tedˇ zpátky ke vzpomínkám, proč jsem vlastně ten první rok ve škole prořvala? Představte si malou ukecanou holčičku, která do šesti let žila v pošumavské idyle a mluvila nářečím:

„Máš rozbitej: drc,“ řekla mi babička, když jsem si oblékla bundu s rozbitým zipem.

„Vem si čistý fusekle a nagrémuj si perka,“ napomenula babička dědu, když se svátečně oblékl a chystal se jít pěšky čtyři kiláky do vedlejšího městečka.

„Uděláme zejtra k obědu ruládu, blbouny a nebo karfiol? Tak já to přinesu z lochu.“

„Přines mi louč,“ a já běžela pro dřevo do kamen.

A když jsem byla starší a hodně ukecaná a maminkou rozmazlovaná, babička mi občas řekla:

„Ty si takovej capouch.“

Vím, že to nemyslela zle, protože výchovu nechávala na mamince.

„Přines mi portmonku, koupíme si cukrle, ale žádný cikarety pro tebe, dědku jeden. Počkej tady na mě,“ nabádala mě babička. „Jdu do kumbálu a z almary přinesu lajntuch.“

„Koupíš mi čekuládu?“ ptala jsem se v obchodě, protože čokoláda byla moje zamilovaná pochoutka.

„Přines mi pírko do vlasů. Je ve velkej sednici v šuplíku.“ Nebo: „Dej do micáku tu puklici.“

„Venku jsou brabenci, přines vercajk, co tady dělá ta škatule?“ To byla krabice, ne stará žena. Sousedi měli: vovce.

Babička měla: regma, skřipku, brala líky od dochtora.

Ondulance byla trvalá, kterou musela mít každá moderní žena, i maminka.

Šli jsme na počtu, domy ve městě měly: balgony. Haranti nám křičeli pod vokny.

Určitě jsem na některá slova zapomněla, ale nikdy nezapomenu na „outo“, které jsme si pořídili, když mi bylo šest let. Tento nákup znamenal definitivní konec mého vesnického bezstarostného dětství a začátek školní docházky ve městě „P“. Cestování na víkendy z „P“ do „V“ bylo fajn, ale nic to nezměnilo na tom, že jsem se z veselé a upovídané holčičky stala uřvaná nána.

Ačkoliv jsem se narodila ve městě „P“, kde žil tatínek, vyrůstala jsem ve vesničce „V“ s maminkou, babičkou a prababičkou. Tam jsem byla za hvězdu, chytrá a upovídaná. Nevím, kde se později stala chyba.

Škola mě změnila a moje jazyková suverenita se rozplynula jako pára nad hrncem... pardon, snad jako: „s puklicí nad micákem.“ Ve městě moje jazykové kouzlo vyprchalo. Nikdo nerozuměl mému šumavskému dialektu, a já jsem se ho tvrdohlavě držela. Z vesnického génia jsem se stala městským otloukánkem.

První školní rok jsem se topila v slzách. Jo, celou první třídu jsem prořvala jako kráva, jak říkala moje šumavská babička. Ona měla vždycky trefné přirovnání. Naštěstí jsem měla hodnou paní učitelku, která měla pro mě pochopení. Myslela jsem si, že takto prolezu až do devítky, s pochopením.

Po roce jsem si na paní učitelku zvykla, ale zrada. Ve druhé třídě se na stupínku objevila: soudružka učitelka - mladá, drobná s tmavým drdolem na hlavě. Byla chladná jako zimní vítr a zrovna tak nekompromisní.

První prořvaný rok ve škole a maminku moje slzy trápily. Ve druhé třídě jsem přestala plakat a na učitelku si nestěžovala. Ale ona si na mě stěžovala. Ignorovala jsem ji. Do školy jsem musela, tak jsem tam seděla a s učitelkou nemluvila.

Věděla jsem, že ve vesnici „V“ už nikdy žít nebudu. Jezdili jsme tam jenom na víkendy nebo na prázdniny, a to s autem. Už jsem věděla, že „outo“ se neříká. S autem, na které maminka s tatínkem ušetřili díky tomu, že jsme šest let žili u babičky na vesnici.

Moje milovaná vesnička „V „ se změnila. Prababička zemřela, děda zemřel, moje vesnice, kterou jsem milovala, už neexistovala.

----------

Dneska, když se ohlédnu za svým dětstvím, musím uznat, že jsem opravdu byla „rozmazlenej capouch“. Tvrdošíjně jsem se držela svého nářečí a nechtěla jsem si zvyknout na spisovnou češtinu.

Vnučka mi pořádně otevřela oči. Sotva se ve třech letech naučila pořádně česky, už byla hozena do anglicky mluvícího světa. Ve školce nejdříve nerozuměla ani slovo nejenom učitelům ani dětem. Neplakala a hystericky nevyžadovala tlumočníka, s lehkostí motýla se s každým dorozuměla a s dětmi si hrála.

Čas letí, vnučka i všechny ty roky ve škole zvládla s grácií a odhodláním, jako by se anglicky učila od narození. A letos už půjde ta moje malá holčička do prvního ročníku high school.