Den nezávislosti v USA

Každý rok 4. července se v mém srdci mísí dva svátky: Den nezávislosti Spojených států a den mého osvobození z obyčejné života v Čechách.

S kufrem nacpaným sny a romantikou inspirovanou Hollywoodskými filmy, jsem před čtyřiadvaceti lety přistála na letišti v Atlantě. Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Jako splašený mustang na prérii, že?

Ale nemyslete si, že jsem se k tomuto závažnému kroku odhodlala ze dne na den. Kdepak, nejsem přece nějaká lehkovážná husička. Dopřála jsem si na rozmyšlenou celých několik týdnů, než jsem si koupila druhou letenku. Musela jsem se rozhodnout mezi svíčkovou a hamburgery, a to chce čas.

Ano, moje americká odysea začala už o něco dříve. Poprvé jsem sem přiletěla na třítýdenní dovolenou na jaře roku 2000. Nikdo z nás si nedokázal představit co bude dál, když na mě Nik čekal na letišti.

Samozřejmě, že při prvním setkání mi probleskla hlavou myšlenka, že může být sériový vrah. To je přece logické, když znáte cizího muže jen na základě fotek a dopisů. Ale na obavy bylo pozdě, protože už jsem na letištním parkovišti vlezla Nikovi do auta.

Po dvou letech dopisování a se skepticismem, že papír snese všechno, jsem netušila, jaký je Nik člověk. Při prvním setkání mi muselo stačit, že se nekonal žádný catfishing a Nik vypadá přesně jako na fotkách, které mi posílal. Žádny podvod typu: Brat Pitt na fotce, Danny DeVito ve skutečnosti.

Naše seznámení totiž proběhlo v pravěku, v době před mobilem a internetem. S Nikem jsme si psali staromodní dopisy, které mi chodily do obyčejné poštovní schránky, ne do té elektronické. Znala jsem Nika pouze z dopisů a fotek. Romantika tehdy prostě voněla inkoustem.

Poprvé jsme se setkali naživo na jaře roku 2000, s plány na třítýdenní dovolenou v Americe. Byl to risk, to přiznávám. Ale já mám slabost pro extrémní sporty pro romantické duše. Po třech týdnech jsem zjistila, že sériovým vrahem není, protože: Hurá, přežila jsem. A to byl docela dobrý začátek pro náš vztah, ne?

Když se můj pobyt v Americe chýlil ke konci, Nik se rozhodl pro dramatické finále. Zahrát si na... unosce! Zpočátku jsem si myslela, že si dělá legraci a docela se mi jeho přemlouvání, abych se do Čech nevracela, líbilo. Věděla jsem, že něco jiného je romantická dovolená a něco jiného žít s někým navždy. Očekávala jsem, že si někdy později všechny plusy a mínusy ještě probereme.

Den odletu se proměnil v hororový film, alesponˇ pro mě. Ráno jsem brzy vstala, abych byla připravena k odjezdu na letiště, ale Nik nic, stále spal. Opakovaně jsem ho chodila budit, ale jeho. „Zůstanˇ tady se mnou“, začalo po třech týdnech rychle ztrácet na romantice. Cítila jsem, jak se mi snaží nasadit okovy.

Když jsem pochopila, že vstávat nebude a svoje slova myslí vážně, zpanikařila jsem.

„Ještě není pozdě si zavolat taxi,“ sdělila jsem mu s pohledem na hodinky. Slovo: taxi ho vymrštilo z postele. Asi pochopil, že odletím atˇ chce nebo nechce. Jakmile vstal, přistrčila jsem mu radostně hrneček s kávou, aby se probral. Do Atlanty jsme jeli stylem „Rychle a zběsile“. Naštěstí žádná policie za námi.

A drama jako z béčkového filmu pokračovalo i na velkém parkovišti u letiště. Jestli chytím letadlo bylo stále ve hvězdách, k odletu už moc nechybělo. Na parkovišti jsme se přesunuli do letištního autobusu a Nik bez mrknutí oka sdělil řidiči autobusu: „Potřebuje stihnout letadlo.“ Vím, že doufal v zázrak a letadlo se porouchá a já neodletím. V duchu jsem ho nenáviděla, že tak všechno sabotoval.

Řidič, zřejmě zvyklý na podobná letištní dramata, zavolal na dispečink a hlásil pasažéra v nouzi. Autobus zastavil před terminálem, kde čekal letištní personál a hnal nás k letadlu. Ano, to bylo v době, kdy mě Nik mohl doprovodit až k letadlu.

Loučení s Nikem proběhlo ve spěchu, protože nás honil čas odletu. Slíb, že si všechno promyslíme a zavoláme si, visel ve vzduchu s nejistotou. Myslíme náš vztah vážně? A opravdu si chci vzít muže, se kterým jsem strávila dohromady jen dva roky dopisováním a tři týdny dovolené?

A tak jsem let do Čech stihla o fous, s kufry narvanými k prasknutí a s vlasy zplihlými od stresu. A pak se stalo něco nečekaného. Naše: „musíme si to promyslet“ se proměnilo v „nemůžeme být takhle daleko od sebe.“ Kdo by to byl čekal? Zřejmě nic neposílí lásku víc, než pár tisíc kilometrů, které byly mezi námi.

Připadalo mi, že díky naši vzdálenosti jsme se do sebe ještě více zamilovali. Byla jsem rozhodnuta vzít si muže, kterého jsem znala lépe z poštovních známek než z osobního setkání. Bez rozmýšlení jsem si koupila po pár měsících letenku, a to na den 4. července. Neuvědomila jsem si, že v ten den Amerika slaví Den nezávislosti na Británii a já mohu oslavit nezávislost na zdravém rozumu.

Dodnes nevím, jestli jsem se rozhodla správně. Asi nikdy nebudu vědět. Za ty roky jsem si prožila krušné chvíle, bolest i beznaděj. Láska je někdy skokem do neznáma, ale v mém případě to byl spíš skok z letadla bez padáku. S nadějí, že dole někdo rozprostře záchrannou sítˇ. Věřila jsem v americký sen nebo v hollywoodský happy end? Co mě mělo zachytit? Dokonalé manželství? Kariéra snů? Ten pověstný americký optimismus?

Ten mi pomáhla přežít, i když jsem zjistila, že záchranná sítˇ je spletená z kompromisů, kulturních šoků a stesku po domově. Jak by asi vypadal můj život v Čechách během těch čtyřiadvaceti let? To už mi zůstane navždy tajemstvím, stejně jako recept na dokonalý americký hamburger nebo skutečný důvod, proč jsem vyměnila zlatavé pivo a vonˇavé knedlíky za přeslazenou coca-colu a restaurace s rychlým občerstvením.

Byl by můj život v Čechá méně dramatický, zato bohatší na smích a přátele, které jsem opustila. Nemusela bych nikomu vysvětlovat, co to je pomlázka nebo proč se na Vánoce jí kapr. Prostě bych byla doma. Ne, tak světová, že ani nevím, kam patřím.

Ale tedˇ se podívejte jak se u nás v Americe slaví Den nezávislosti...: