Čtvrtý den v Gulfportu

Až s prvními slunečními paprsky jsem se odvážila otočit v posteli a pohlédnout vedle sebe. Ujistila jsem se, že jsem v noci měla halucinace. Můj první manžel se ani zázrakem nepřenesl přes oceán do Ameriky, aby si ke mně lehl,

jak jsem se mylně v noci domnívala. Přesvědčila jsem se, že o nic jiného, než o sen, nešlo. Ale můžu říct, že svoje noční můry jsem měla vybroušené do dokonalosti.

Uklidnila jsem se, protože všechno bylo tak, jak má být. Druhý manžel Nik vedle mne v posteli spokojeně oddychoval. Musela jsem se pochválit, že jsem v noci nezpanikařila a nevyburcovala celý dům. Jak bych asi tedˇ vypadala?

Přesto jsem měla v sobě nějaké zábrany a neodvážila se Nika probudit. Cítila jsem před ním ostych a stále ve mně hryzaly pochybnosti, kde v noci byl, když vedle mne v posteli neležel? Ale ne, vím, že to byl jen sen.

Neprobudila jsem ho také proto, že jsem byla moudřejší a věděla jsem, že nám vynucená procházka předchozího dne po Gulfportu štěstí nepřinesla.

Počkala jsem, až se sám rozhodne vstát a prozkoumat svět, který se vyskytoval za hranicí peřiny. A to bylo až k obědu a mně připadlo, že mezi námi visí neviditelný závoj neporozumění a frustrace.

Nik po probuzení nebyl ve své kůži. Možná v kasinu prohrál víc peněz, než očekával? Nezeptala jsem se ho. V ten moment mi došlo, že dnešním dnem je náš společný bankovní učet minulostí. Až se vrátíme domů, zřídím si vlastní učet a všechny peníze, které vydělám, půjdou tam. Atˇ si v budoucnu prohraje své peníze.

Špatná nálada mu vydržela celé odpoledne. Nedokázal se na mě podívat, aniž by mi něco nevyčetl. Proč se chovám tak, jak se chovám. Proč se na něj dívám tak, jak se dívám.

Pochopila jsem, že od této chvíle musím filtrovat každou myšlenku, zavřít srdce a nic si do něj nepustit. Jinak mě jeho lhostejnost a sobeckost zabije, a to doslova.

“Jak se na tebe koukám?” zeptala jsem se s předstíranou lhostejností. Ani v nejmenším mě nenapadlo hodit do svého oka o něco víc jasu. Bylo mi jasné, že se snaží vyvolat hádku.

“Vyčítavě,” odsekl.

“Vyčetla jsem ti něco?” optala jsem se s falešným usměvem.

“A proč nejsi taková jako ty ostatní ženský?” povzdechl si a pokračoval: “Viděla jsi je v kasinech, krátký sukně a výstřihy, ty chodíš jako jeptiška, od hlavy až k patě zahalená.”

Zalapala jsem po dechu, protože mi ho opravdu vyrazil.

“Víš, pamatuju si, jak jsi mi před čtyřmi roky zakazoval nosit kratší sukně a tvrdil, že v nich vypadám jako prostitutka?” zasmála jsem se, ale byl to smutný smích.

Nik samozřejmě nereagoval, nemohl si připustit, že jsem možná měla pravdu.

“A kdo, prosím tě, měl v kasinu krátký sukně a výstřihy kromě těch hostesek, co roznášely pití? Všude tam běžely air-conditionery, a já tam fakt žádnou femme fatale ve večerních šatech neviděla.”

Já jsem ji neviděla, ale on se choval tak, jako kdyby ho nějaká žena vamp očarovala. 

Sakra, nesmím zapomenut, že před několika lety mě stejná lhostejnost a sobectví málem zničily. Byla to stejná hra, jen se změnili hráči. Mám nového partnera, který neví, kolik práce mi stálo postavit se na nohy, naučit se radovat a milovat. Zamilovala jsem se do Nika a myslela jsem si, že jsme spolu štˇastni, ale on mě zaskočil jako největší intrikán.

Dusno, které mezi mnou a Nikem panovalo, nemohli přehlédnout ani švagr s Betty. Celé odpoledne se neslo v napětí a nespokojenosti. Nik se zklidnil až tehdy, když jsme začali řešit naši společnou návštěvu kasina ve večerních hodinách.

Ano, další společný večer v kasinu, na který jsem se jako jediná vůbec netěšila. Světla, automaty, nic z toho mě nedokázalo nadchnout. Naštěstí kolem desáté večer přijel z Georgie na návštěvu švagrův devětatřicetiletý syn Scottie. Také on nebyl žádným fanouškem hazardu. Už jsme byli dva a mohli jsme jeden druhého podpořit.

Z dlouhé cesty, kterou urazil z domova do Gulfportu, byl hladový, a tak se naše společná večeře uspíšila. Večeřeli jsme už před půlnocí a po hodince v obrovské bufetu, se Scottie rozhodl, že si pojede odpočinout domů. Zajásala jsem a naskočila k němu do auta. Byla to příležitost jak být před půlnocí opět v tichém domě, kde blikala pouze televizní obrazovka.

Posadili jsme se Scottiem v obýváku před televizi a sledovali jsme film. I když převážnou část jsme prokecali. Po chvíli z cesty unavený Scottie začal pospávat. Nechala jsem ho spát, nechtěla jsem ho propustit do ložnice, ještě jsem se nechtěla rozejít.

"Slyšel jsi ty kroky? Vypadá to, jako kdyby tam někdo chodil," zašeptala jsem vystrašeně a máchla jsem rukou do chodby, kde se nacházela místnost se starodávným nábytkem, na kterou už roky nikdo nešáhl.

Scottie se probudil a otřel si oči.

"Nic jsem neslyšel, nikdo tam není," ujistil mě.

"Nebojíš se tady?" snažila jsem se, aby můj hlas nezněl vylekaně. Pohlédl na mě překvapeně.

"Proč bych se měl bát?" nepochopil.

Ani já ne. Tíživá atmosféra domu mě opět dostala. A to jsem se tak těšila, až přijedeme, že půjdu do postele a nebudu mít strach, protože Scottie tam bude se mnou. Zatím jsem ho zdržovala až do tří do rána.

Byly tři hodiny, byl čas jít do postele. Byla jsem neskonale unavena. V ložnici jsem přemýšlela, jestli mám pokoj zamknout, když vím, že Nik se možná každou chvíli vrátí. Nepřemýšlela jsem dlouho a klíčem v zámku jsem otočila. Nika určitě uslyším, až se bude marně snažit otevřít uzamčené dveře.