Bojím se strašidel, aneb první návštěva Gulfportu.

Celé to začalo ve městě Biloxi, které je hazardním rájem ve státě Mississippi. Toto město jsem neměla ráda předtím, než jsem tam poprvé vkročila. Nikdy jsem neměla touhu ho navštívit.

Můj švagr s Betty byli nadšenci do kasín, která v Georgii nemáme. Často jezdili do Biloxi a ubytovávali se v hotelech, které byly spojené s nablýskanými kasíny. Nejspíš z tohoto důvodu se rozhodli investovat do koupě domu v Gulfportu.

Město Gulfport a Biloxi se tak nějak překrývají a člověk ani neví, kde jedno začíná a druhé končí.

V roce 2002 se z nápadu stát se majiteli domu stal skutek. Švagr nás nejdříve bombardoval informacemi a fotografiemi a doufal že nás s Nikem nadchne.

“Tak tady je ta krásná pláž, která patří k tomuto domu,” prezentoval svůj výběr. Po dlouhém rozmýšlení si vybrali bílý jižanský plantážní dům s pěti ložnicemi a velkou terasou v předu domu. Muselo se na ni vystoupat po schodech, takže byla vyvýšena a byl z ní, podle fotografie, krásný výhled na otevřené moře.

Pěl chválu na to, jak se dům prodává levně a oni si s Betty budou muset chvíli “zamakat”, což bylo jejich oblíbené hobby. Koupili levně dům, vyšperkovali a potom ho se ziskem prodali.

Nečekali, že se jim Gulfport tak dostane pod kůži. Dům jim přirostl k srdci, terasa, panorama oceánu a kasína jen co by kamenem dohodil, rozhodli se, že dům ještě neprodají, ale nejdříve si ho užijí.

Švagr a Betty měli dobrodružství v krvi. Přes šest měsíců procestovali USA a dalších šest měsíců byli na cestách v Kanadě. Neustále se přesouvali z jednoho domu v Georgii do druhého v Tenessee a v roce 2002 si k tomuto cestování přidali třetí dům v Gulfportu.

“Proč nepřijedete?” zval nás neustále švagr a nadbíhal nám s fotkami, jak dům upravují a co tam všechno s Betty vylepšili. Marně, měla jsem tisíc výmluv, proč tam nepojedeme.

A tak švagr s Nikem ukuli pikle proti mně a v roce 2003 se domluvili, že při našem týdenním výletu na Floridu, si ukrojíme jeden den z našeho pobytu a zastavíme se v jejich mississippském sídle.

Proč uvádím přesné datumy? Protože roky budou později v tomto příběhu důležité.

Skvělý nápad, všichni byli nadšeni, jenom já ne. Nedalo se nic dělat, s Nikem jsme pobalili kufry a vyrazili jsme směr Mississippi.

Seděla jsem bezmocně v autě a uklidnˇovala se, že tam přece přijedeme k večeru, přespíme a druhý den ráno vyrazíme na moji oblíbenou sluneční Floridu.

Překvapivě, čím víc jsme jsme se blížili do cíle, tím hůř mi bylo. Nedokázala jsem popsat, co mi je.

Nicméně, když jsme k nim dorazili, byla jsem už vážně nemocná. Vystupovala jsem z auta a připadalo mi, že mám horečku, hlava mi exploduje a do toho mi bylo špatně od žaludku.

“Něco na mě leze, asi budu mít chřipku.” vysvětlovala jsem, i když ráno jsem byla v pohodě. Ale tak to chodí, že nemoc na člověka z ničeho nic sedne, aniž to čeká.

“Lehni si sem na pohovku,” zavedla mě Betty do pokoje, který byl v zadní části domu. “Na nic jsem nesahala, zůstalo tady všechno tak, jak to bývalá majitelka zanechala,” chlubila se Betty. V místnosti byl bílý starožitný nábytek a pod okny stála lenoška jakou můžete vidět na zámcích, na kterou jsem měla ulehnout.

“Odpočinˇ si,”lákal mě i švagr a nechápavě na mě hleděl, když jsem místnost ani nepochválila a otočila se na podpatku a vyrazila ven, kde jsem seděla až do večeře, která se podávala na terase.

Houpala jsem se na závěsné dřevěné lavici a bylo mi daleko líp. Paralen asi zabral, radovala jsem se na svěžím vzduchu.

Po jedenácté večerní jsme šli spát, daleko lépe naladěna jsem vešla do domu a bum: opět se mi udělalo šoufl, .Byla jsem sama na sebe naštvaná a v duchu jsem si nadávala do hypochondrů a raději jsem nikomu nic neříkala.

S Nikem jsme vlezli do ložnice, kterou jsem podle svého dávného zvyku uzamkla, staré zvyky se těžko odbourávají. Nik sebou praštil do postele a usnul jako dřevo. Jenom já neusnut a neusnout, nastala dlouhá a neklidná noc. Z nevysvětlitelného důvodu jsem se bála vylézt z postele a jít na toaletu, přestože byla v místnosti a na chodbu jsem chodit nemusela.

V pět hodin ráno jsem radostně odemkla pokoj a vyběhla na terasu, na čerstvý ranní vzduch. Zapadla jsem do polštářů houpací zahradní lavice a se zavřenýma očima jsem si opakovala: dneska odjíždíme, dneska odjíždíme.

Po pozdní snídani jsem vyčerpaně nasedala vedle Nika do auta a bylo mi líto, že dny, které mě čekají na Floridě nejspíš proležím, protože jsem se cítila mizerně. Vzdalovali jsme se od Gulfportu a ze mě pomalu spadávala nemoc jako slupka z banánu. Najednou mi bylo líp a líp a nedokázala jsem tuto hypochondrii Nikovi vysvětlit, vždytˇ ještě ráno na terase jsem byla smrtelně nemocná.

Na Floridě, v domě, který jsem měla moc ráda, se všechno kolem mne rozsvítilo pozitivní energií. Nádhera, slunce a celý týden po chřipce ani památky, byla jsem naprosto zdravá.

Gulfport se mi vytratil z mysli, jednu povinnou návštěvu jsem si odškrtla a nikdo nás nemohl nutit k návratu.

Jak jsem se zmýlila. Začátkem roku 2004 jsem zjistila, že Nik a můj švagr změnili naše plány na letní dovolenou.

“Diví proč se jim vyhýbáš,” smál se Nik. “Tak jsem jim slíbil, že se letos vykašleme na Floridu a strávíme týden v Gulfportu.”

“Týden?” polkla jsem nevěřícně, ale utěšovala jsem se, že do této doby se může stát cokoliv, a my tam nepojedeme.

“Chtějí nám ukázat město, kasína a různá show...” těšil se Nik.

Jo, ta kasína. To byla jejich srdeční záležitost.

 Pokračování příště.