Divadlo žije nebo umírá?

Byla jsem v divadle. Sama. Proč, to nebudu řešit. Byla jsem po delší době v divadle.

Kdysi jsem divadlem žila. Doslova. Každý měsíc jsem se transformovala do dvojrole  zajíce a  liščete v opeře Liška Bystrouška. Janáčkovo divadlo bylo mým druhým domovem a příjem 16 Kčs za představení představoval pro dítě školou povinné za bývalého režimu malé jmění. A což teprve když bylo dvojí představení! Odpolední a večerní v jeden den! Úspory utěšeně rostly a kostým se zmenšoval. Tedy jen relativně, samozřejmě, to já jsem rostla. A když už původně plandající kožichy začaly povážlivě táhnout na různých místech, došlo po krásných sedmi letech na střídání stráží...

Přeskočím třicet let a pár. Pocítila jsem touhu po kultuře a volba padla na druhou premiéru operety "Pardon My English" od bratrů Gershwinů. 
V dlouhé večerní uháním po dálnici ku Ostravě. V půli cesty se rozsvítila kontrolka benzínu. A kruci, na to domů nedojedu, v divadelní kabelce je jen dvoustovka, nějaké drobné a žádná karta... No nic, to nějak dopadne. Navigátor mě spolehlivě navedl až na parkoviště před divadlem, kde se už rojily večerní róby a tmaví oblekové. Placené, hmm, jak jinak. Před závorou, za závorou, všichni musí stát... Vystupuji z auta a ... sakra, kramflík se mi zachytil o zadní okraj šatů. Mírné vybalancování, srovnat figuru a důstojně vstříc představení. Šatna, kafe, bim bam, sedadlo. Do háje! Tak proto byla ta místa neprodaná. Přede mnou o několik řad níže trůní za širokým stolem plným světélek a hejblátek vrchní osvětlovač. Za ním pochopitelně nikdo, jen já v poslední řadě a se mnou ještě dva páry spolupostižených. No ještě že jsem nakonec jela sama! Tak co mě ještě dnes večer čeká za pohromu?

Opona se rozevírá a první tóny předehry znějí, rozbíhá se děj... dlouho se rozbíhá.
O přestávce se posilním džusem. Škoda že řídím a nemůžu si dát panáka, možná by se mi to pak líbilo víc, kdoví. Od muzikálu člověk nemůže čekat buhvíjaké herecké výkony, jsou to přece jen spíš zpěváci než herci, ale přesto.. nedá se říct, že by mne hrané předěly mezi pěveckými částmi nějak výrazně nadchly. Naopak písně a jejich provedení je příjemný zážitek. Druhá půlka už je o něco zajímavější i dějově. Zápletka se střídáním identity jednoho muže podle toho, kdy se praští do hlavy, se asi moc rozvinout nedá, i když se vše odehrává v blázinci. Přesto se podařilo pár docela dobrých humorných vět či slov. (..."Tos trochu přepískla, pusino. Sem sice velkej hajzl, ... ale nejsem splachovací..." apod.)

A máme tu finále. Děkovačka, potlesk a květiny, úklony a úsměvy, potlesk a potlesk,... a úsměvy a potlesk... tleskám taky a oceňuju tím všechnu tu dřinu, která se za představením skrývá, ne to, jak se mi to líbilo. Udělat divadelní kus je velká dřina, vím to z vlastní zkušenosti. A věřím tomu, že spoustě lidí se to bude líbit mnohem víc než mně. Těm lidem na jevišti se to líbilo, bylo vidět, jak mají radost, že to zvládli. A tak jim tleskám. Hlavně první subretě. Nejsem na baby, ale ona je vážně kus.
A u toho tleskání přemýšlím, jestli to byl kix tohoto večera nebo úprava, která vzešla z kixu předešlých dní. Děj se odehrává v Německu. V jednu chvíli vyskočil hlavní představitel na stůl se zvoláním: "Čí je Düsseldorf?" "Proč Düsseldorf?" ozvalo se z davu pod ním. "Jak se to tady jmenuje?" otázal se herec. "Drážďany" Seskočil se stolu a akci zopakoval: "Čí jsou Drážďany?" "Naše!!". Ať tak nebo tak, jako fór to nebylo špatný.

Šatna, parkoviště, zaplatit, závora. "Paní, paní! Skřípla jste si šaty!" "Díky," potahuju róbu dovnitř a rychle se řadím do fronty odjíždějících. Tak, teď ještě ten benzín. U první pumpy za Ostravou tankuju záchrannou dávku na bezpečné dojetí. Pokladní na mě udiveně pohlédne, ale když vidí tu velkou večerní a blýskavou kabelku, pobaveně praví: "Devadesát osm". Nojo, víc mi nezbylo. Ale už dojedu.

Takže nakonec všechno dobře dopadlo jako v tom muzikálu. Příště půjdu na balet. A pod osvětlovače.