Košt, dva stehy a šoulet v Mikulově.

Kap, kap, kap... Do háje, do háje, do háje. Mačkám si hlavu a mezi prsty cítím otevřenou pulsující ránu. Který idiot nechal na schodišti otevřené okno dovnitř? Kapky krve tvoří na zemi docela pěkný návrh na puntíkovaný vzor, ale mně se dělá šoufl. Je tu pohovka, sesunu se na ni a hledám mobil...

Byl to docela dobrý nápad. Zajedeme si do Mikulova na košt vín ročníku 2011 vinařství Volařík. Tak jo. Hotel je součástí sklepů, Mikulov malebný, bude to bezva.

Bylo. Čtyři stoly se spoustou výborných vzorků, čtyři someliéři, krásné prostředí, lidí tak akorát. Volným tempem vybíráme, degustujeme, hodnotíme si. Prokládáme sýrem a škvarkovou pomazánkou. Nirváně blízké.
Kolem sedmé večer už máme vybráno, co si zítra nakoupíme a v dobrém rozmaru si jdeme prohlédnout Mikulov. Ještě si odskočím na hotel, ale WC v prvním patře není, sakra, abych nezdržovala tak běžím po schodech do druhého patra. Dívám se pod nohy, nechci zakopnout. Křach. Do prdele.. to byla pecka. Sahám si na hlavu a už tuším. Nějak moc teplé a vlhké. Dojdu na podestu a už to kape... No a je to v pytli.
"Prosímtě, můžeš nahoru? Asi jsem si rozbila hlavu."
"Jak to? Cos dělala?"
"No běžela po schodech, to je jedno. Přijdeš?"

Byl tam za moment a okamžitě jednal. Hotelový ručník na hlavu (ti budou mít radost), na recepci a do nemocnice. Nejbližší pohotovost je v Břeclavi.
Po menší turistice od dveří ke dveřím jsme u těch správných. Podlamují se mi nohy, ale cítím, jak jsem poponášena. Hlavně nezkolabovat. Je to jen kůže.
Na pohotovosti už sedí čtyři lidé, kdoví jak dlouho,ale mám štěstí. Sestra bez nálady právě přichází.
"Máte jít dál," říká mi jedna z čekajících.
"Já?" vůbec jsem si nevšimla, že to zamumlání okolojdoucí zdravotnice patřilo mně. Ručník už je pěkně kropenatý, ale mám pocit, že už nekrvácím. Pekelně to bolí.
Vstupní palba otázek. Vůbec mi to nemyslí. Vytáhnu občanku, kartu VZP a nechám mluvit můj doprovod.
Sestra se ani nepodívá, co mám pod ručníkem a automaticky mě posílá na rentgen. Napadá mě, že by se to asi mělo napřed zašít. Než zformuluju myšlenku do věty, už ji slyším říkat mého ochránce.
Sestra viditelně přeladí svou náladu ještě o level níž. Bez náznaku komunikace s pacientem (tedy se mnou) zvedá telefon a suše oznamuje paní doktorce, že tu je šití...

Zašili mě za chvilku, rentgen odpustili, 100 Kč vyinkasovali a s lékařskou zprávou mě pustili ze zřetele. Ne, poplatek za pohotovost nezdražil. To jen v ordinaci neměli drobné a automat na měnění mincí prý nefunguje. Když jsem viděla ten tragický výraz sestry v bílém, raději jsem to nechala tak. Zůstat tam ještě 5 minut, asi opravdu zkolabuju.

Než nás taxík dopravil zpět do Mikulova, mezocain už účinkoval naplno (při šití ještě ne, takže druhý steh pěkně štípnul). Zformuju účes, vyčešu trochu zaschlého krvavého melíru a razíme na tu procházku. Nádherné město. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že se procházím nějakou středomořskou starobylou čtvrtí. Zaujala nás restaurace Tanzberg, kde údajně působil i rabi Löw a na příjemné terásce jsme si dopřáli něco málo židovské kuchyně. Husí šoulet jsem jedla poprve a byl naprosto vynikající.

Ráno se nestačíme divit. Ačkoliv hotel i vinařství nese stejné logo, tedy stylizované písmeno V, ranní recepční nebyla vůbec v obraze.
"Slečno, v kolik hodin se bude otvírat sklep? Rádi bychom si tam nakoupili několik lahví s sebou."
"Tam nikdo není, můžete si koupit tady na recepci."
"Včera nám someliér říkal, že ráno někdo přijede."
"O tom já nic nevím."
"A můžete tedy někomu zavolat?"
Slečna, stále poker face, bez zájmu a bez emocí vyťukává číslo....
"Nikdo to nebere."
"Tak zavolejte pana Volaříka." Poprve projevuje náznak emocí a udiveně zvedá obočí.
"Ale my nemáme jeho číslo. To má jen manažer hotelu."
"Tak zavolejte manažerovi hotelu," už se usmívám. Zdá se, že i po ráně do hlavy mi to myslí víc než této blondýně.
Opět už bez výrazu vytáčí další číslo. Opět jí to nikdo nebere.
Nu což, jdeme si odnést věci z pokoje do auta a na včerejším letáku z degustace nacházíme mobil na obchodního zástupce. Bere to téměř okamžitě a ochotně nás odkazuje na paní Sojkovou.
Paní Sojková neméně ochotně popisuje cestu k jejich skladům.
Co si člověk neudělá sám...
Jdu vrátit klíč od pokoje a slečna recepční mi vítězoslavně sděluje, že se dovolala paní provozní a ta říkala, že ta včerejší akce byla věcí vinařství a ne hotelu. No to jsi mi, holka, otevřela oči, pomyslím si a nahlas říkám, že už jsme si to zařídili.

Odjíždíme se smíšenými pocity, ale v kufru cinkají lahve s výborným vínem, počasí je příjemné, hlava skoro nebolí, tak chceme věřit, že Vinařství Volařík a hotel Eliška určitě ještě navštívíme. (Přílbu s sebou)