Přijde den, kdy nezvedáte v koupelně ručníky co „samy spadly“ na zem, kdy zařvete do prostoru „my si snad neplatíme popelnici, že ty odpadky nikdo nevynese?“ a odpoví vám ticho. Přijde den a vy si ráno uvědomíte, že jediný komu musíte udělat snídani, jste vy sama…
A tehdy si uvědomíte, že hnízdo je prázdné. Že jedinými obyvateli, kdysi hlučného domu, jste jen vy rodičové a vaše zvířata, včetně těch, které si potomek nějak „zapomněl“ vzít sebou, když opouštěl svůj rodný dům.
Zpočátku je to úleva. Především si vychutnáváte ticho. Žádný randál ze synova pokoje, o kterém tvrdí, že je to hudba. Žádné hodinové telefonáty na téma „co on si myslí, že budu dolézat“ s kamarádkami. Žádná parta kamarádů (na můj vkus příliš hlasitých a stižených hluchotou z poslechu „hudby“) před domem, chystajících se na kola, bouldering, disko a já nevím co ještě. Chodící se k vám ještě honem před odchodem vyčůrat a napít. Nebudu předstírat, že jsem si mnohdy nepředstavovala, jak báječně se budu mít, až ta banda konečně opustí „Mama hotel“ a půjdou si zkusit zač je tomu loket tam venku v širém světě. Jen jsem tiše doufala, že jsme je vychovali natolik dobře, aby v džungli venkovního světa přežili.
Postupně začnete zjišťovat i nevýhody prázdného domu. Není nikdo, koho byste mohli poslat koupit chleba, na který jste zapomněli, nemáte koho poslat do sklepa pro okurky, které nutně potřebujete k obědu. Nemáte koho vyhnat se smečkou psů, když manžel není doma a vy musíte nutně udělat spoustu jiných důležitějších věcí. Najednou si uvědomíte, že ty „děti“, které mimo nepořádku nic jiného nedělaly, přeci jenom vykonávaly spousty drobných věcí, na které jste teď zůstala sama. Začne vám vadit i to ticho v domě. Chybí vám i dennodenní přestřelky s potomky. Sobotní dopoledne, kdy se uklízel celý Augiášův ústav, týden nevymetený pro nedostatek času, který začínal být hygienicky závadný.
„Mazej vyluxovat a pak si jdi, kam chceš.“ Každý týden stejné diskuze na téma úklid.
„Hele a listina Lidských práv a svobod ti nic neříká?“ Byly to drzé děti.
„Ne, ale můžu ti dát pár facek a číslo na Linku důvěry. Přestaň diskutovat nebo ti k tomu přidám umytí těch upatlaných dveří, do vašeho pokoje.“ Začala jsem zvyšovat hlas.
„Brácha, makej.“ Sinda měla na starost koupelnu a jako malá „ženská“ ji uklízela trpělivě a dobře. „Nebo si ten věčně počůranej hajzlík, umyješ sám. ´Si nemůžeš sednout, asi bys nebyl správný chlap. Makáme, makáme, chci jít ven.“
„Trhni si, vlezdoprdelko, táta si taky nesedá… A tak to šlo celé dopoledne, než se byt stal bytem a ne útulkem bezdomovců.
Teď je to všechno na vás. Mnohem horší je, že jste mezitím vyměnili malý útulný byt, za dům na vsi. Z šedesáti metrů čtverečních jsou dvě stovky metrů (vč. sklepa) a že čtyř oken jedenáct a zahrada k tomu. A to je sakra rozdíl. Také si uvědomíte, že se otec rodu dokázal úspěšně všem těmto činnostem vyhýbat. Žil zřejmě v domnění, že bytem prochází robot, který tohle vše dělá sám. Uvědomíte si, že ty ubohé dětičky byly pro vás nedoceněná pomoc, a že v době úklidu, se patriarchovi rodu nějak podařilo stát se neviditelným. Pak nastane tvrdý boj o to, nesejít ze světa coby vyčerpaná a udřená uklizečka, kuchařka a zahradnice. A nastanou diskuse jiné a přeci tak podobné.
„Já utřu prach, umyji koupelnu a uklidím sklep. Mezitím se mi bude prát prádlo.“ Snažím se rozdělit aspoň trochu spravedlivě úklid domu, mezi nás dva trosečníky, v pustém domě. „Ty vyluxuješ a budu ti zauzlovaná, když posekáš zahradu a znova srovnáš to spadlé dřevo za barákem.“
„Můžu si aspoň dočíst noviny?“ Je na něm vidět, že se po jeho maličkosti chce příliš.
„Ne, protože já bych si taky ráda odpoledne sedla a měla hotovo.“ Opáčím rozhodně.
„To dřevo může počkat.“ Smlouvá, jakoby mu noviny mezitím utekly. „Není nic horšího než číst den staré noviny.“
„Nemůže počkat, protože celá ta hranice spadla na sousedův pozemek.“ Štve mě a je to na mě vidět. „Já ti říkala, že to spadne ty chytráku. Poslal jsi mě do háje, ať se nestarám. Mazej zlato, začínáš mě štvát.“
Vztekle složí noviny: „Ty mě vůbec neštveš. Takový bordel tu zase není, abys mě musela znásilňovat.“
„Ještě chvíli a poteče krev, jsi horší než ti tvoji pancharti.“ Už zuřím a on z toho má děsnou radost.
„Domácí násilí ti nic neříká, viď? Už tě vidím, jak deset dní šmajdáš kolem domu a nesmíš dovnitř.“
Je mi jasné, že hraje o čas, ale přeci jenom jde pro lux a začne předsíní. Laskavě ho upozorním, že se začíná od shora a on, že dře jako Bulhar a já ho ještě „buzeruji“. Za chvíli lux kvílí jak požární siréna. Pak se dvacet minut snažím z vysávací hadice dostat jeho ponožku, kterou neviděl a vysál. Černou na krémovém koberci. Je fakt, že mu to jde rychle a já se snažím nemyslet na to, že tímhle fofrem se na to mohl vykašlat rovnou. Farizejsky prohlásím: „Páni, tak takhle bezva bych to nevyluxovala, já nemám tu sílu na to přitlačit.“ Vím, že příště prodře koberce a nenechá na nich ani chloupek. Nafouknutý jako krocan, nad svojí dokonalostí jde pracovat ven. V následujících dnech poslouchám, vynesl jsem TI odpadky, koupil jsem TI ten chleba (a všechno co mu napíši), donesl jsem TI to prádlo ze sklepa. A také uklidil jsem TI ty bedny vína (víno nepiji), vytřel jsem TI předsíň, vybral jsem TI peníze, posekal jsem TI zahradu, umyl jsem TI auto, vyměnil jsem TI žárovky, spravil jsem TI tu baterii v garáži. Na slovo TI začínám mít alergii. Možná ho časem naučím říkat NÁM. Je zajímavé, že někde ztratil tu svoji schopnost stát se neviditelným.
Na účet syndromu prázdného hnízda si také můžete připsat: Zvedne se vám účet za telefon, protože každý den voláte svým dětem, jak se mají, co dělají. Zvednou se vám výdaje, protože co chvíli se jim nepodaří (a oni neví, jak je to možné) vyjít s penězi a žádají o půjčku (bezúročnou a nenávratnou). Přídavky na děti by měli rodiče brát do doby, než se potomci vdají či ožení a ještě aspoň pět let poté. Když přijedou, považují se za návštěvu a předpokládají, že budou jako návštěva obslouženi. Synáček si musí především zkontrolovat stav jídla v lednici (mám pocit, že nejí tři dny před příjezdem) a ještě rok přijíždí hlavně proto, aby vám hodil pytel špinavého prádla a vzal si čisté. A vy jste kupodivu rádi, že je vidíte. Vrháte se jim kolem krku, pusinku sem, pusinku tam. Sinda se ptá: „Potřebuješ s něčím pomoc?“ Ta holka se mi tedy opravdu povedla. „Ne, povídej, co je nového?“
Zjišťuji, že mi moc chybí. Chybí mi ty večery, kdy někdo přinesl poslední „pecku“ co dávají v kinech, já udělala popcorn a seděli jsme spolu, dívali se na ty Pány prstenů, Harry Pottry a jiné. Chybí mi i to, že nic mimo nepořádku nedělaly (dělaly). Chybí mi moje „děti“, jejich objetí, loučení se ráno a vítání se večer. Hnízdo je prázdné.
