Řemeslo má zlaté dno – hetéry a spol.

Zase jsem neměla spaní. Tak jsem bloumala, po kanálech TV. Co kdyby, tam náhodou bylo něco, ke koukání. Bylo. Jílková, tentokrát v slušivých černých šatech, opět moderovala povídání, kde všichni mluví zároveň, nikdo nikoho nenechá domluvit, a síla hlasu přebíjí sílu argumentů. Vzápětí jsem pochopila, že pořad je o legalizaci řemesla, které celé věky provází lidstvo – o prostituci. Ha, to mě zajímá.  

Již ve starém Řecku, existovaly hetéry, tedy ženy živící se vlastním tělem. Byly placeny přímo královsky. Dnes, něco jako exkluzivní prostitutky, Ač se živily takto, měly ovšem k sexu přidanou hodnotu, v podobě znalostí poezie i literatury, inteligence, včetně zpěvu a hraní na rozličné nástroje, přednesu poezie. Byly váženými občankami, tehdy městských států. Jen do Sparty asi nesměly. Jak šel čas, postavení prostitutek ve společnosti, se měnilo. Někdy k lepšímu, jindy k horšímu, ale byly tu vždy, jsou, a budou nadále.

V mnoha státech Evropy, je dnes prostituce považována za řemeslo, jako každé jiné. Salóny platí řádně daně, pracovnice jsou pod lékařským dohledem, ochrana je povinná, nepoužití ochrany je trestným činem. Jen u nás je to pořád „problém“. Co taky není, že? Vláda, jako vždy, objevuje Ameriku, proč použít něco, co jinde funguje? My jsme experti na hledání českých cest, které nám EU vzápětí zamítne.

„Já jsem pro bordely,“ rozhodně praví Hanka. Máme „Babinec“, což spočívá ve žvatlání, o všem možném, u kávy a dortíků, v oblíbené cukrárně. „Taková milenka je mnohem dražší, a pravděpodobnost, že se nevěra proflákne, veliká.“

„Já taky,“ Miluška se ochotně přidává. Do ní bych to neřekla. Překvapuje mě. „Maminka říkala, že za První republiky, to byly bohulibé instituce. Ženská se starala o domácnost, děti, nosila „tatínkovi“ bačkůrky, a když to na tatínka přišlo, šup do nevěstince. Pět zlatek, a po hodince (někdy i dříve), bylo hotovo. Tatínek přišel domů, celý zářil, nezmlátil děti, nevynadal mamince.“

„No fuj,“ Máří se mračí a nesouhlasí celým tělem. Otřásá se. „Já na něco takového přijít, tak mu sbalím kufry, a jdi si, odkud jsi přišel. Brr.“

„Jsi praštěná, chlapi to mají jinak. Když musí, tak musí. Když ale nesmí, tak to nakonec odneseš ty.“ Snažím se podpořit Hanku a Milušku. „Hele, vždyť on druhý den ani neví, jak vypadala. Prostě ten přetlak musí ven. Oni to mají prostě jinak, nepotřebují k tomu lásku, jako ty. I když, o tvojí love, by se dalo s úspěchem pochybovat. Testosteron je sviňka, a že i ty ho máš dost, o tom žádná.“

Máří se nadechuje, že mě zpraží, ale Hana jí nedá šanci.

„Jo, milenka chce čas, výlohy, dárky, večeře. Milenka je průšvih, ohrožuje celou rodinu. Prostitutka si udělá svoji práci, vyinkasuje cash a tím to vadne.“ Hanka ví své, milenku svého muže nedávno řešila. Sbalila nevěrníkovi jeho věci, do dvou kufrů, postavila je milence před dveře, vyměnila zámky a čekala, (občas namazaná, občas ubrečená) co bude. Manžel milenky, milence nafackoval. Nevěrník, dva měsíce prosil, posílal kytice, štkal do mobilu. Nakonec dostala prsten s diamantem (prťavým), tak ho vzala na milost zpět. „Po pětadvaceti letech manželství, je placená děvka požehnání, moje milá. Zvláště, když mně se už vůbec nechce.“

„Kecáš,“ Miluška se umí krásně divit.

„Tak tobě jo?“ kontrovala Hanka.

„No, někdy ne,“ špitla Miluška, jakoby se styděla. „Taky ne, vůbec.“

„Tak, kdyby vypadal, jako Brad Pitt…“ Přemítám nahlas.

„Tak zdrhneš, znám své Pappenheimské,“ směje se Hana.

„Jak to víš?“ má pravdu.

„Jste děsný baby,“ Mářin hlas už zní smířlivěji. Ekonomka vítězí. „Když se to vezme do důsledků, tak asi máte pravdu. A kdyby, platily daně a zdravotní, tak to tomuhle rozebranému státu i dost pomůže.“

„Jen by to zvedlo nezaměstnanost, o ty jejich pasáky, a taxikáři by zchudli.“ Přicházím se svou troškou do mlýna. „Jsem pro zřízení salónů, zlegalizování živnosti. Jen nevím, jak by prokazovaly kvalifikaci. Třeba by Živnostenský úřad zřídil komisi pracovníků, pro zkoušení způsobilosti. To by šlo, ne?“

„Jenže já mám o penězích přehled, na mě by si nepřišel.“ Máří opět ekonomku a žárlivého štíra nezapře.

„Co plácáš, beztak mají všichni černé fondy. Navíc prevence, je děsně důležitá. Měli by je mít.“ Praktická Hana to myslí vážně. „Hele, přijde tě to levněji, to měj na paměti. A když se nic nedozvíš, i šrámy na duši si ušetříš.“

„Tyhle vaše kecy nerozdýchám.“ Máří se vrátí výraz zhnusení do obličeje.

„Tak ne no. Jen jsem zvědavá, jak utáhneš tu vaši vilu, která je tvoje po rodičích, až tam budeš trčet sama. Důchod tu bude co nevidět, moje milá. Ohne sranda.“  Hana se nedá.

„Nijak, zabiju ho, a budu v teplákách.“ Oponuje Máří.

„Kecáš,“ neudržím se. Ona, která neoblékne hadr, neznámé značky.

„Za to by mi chlap nestál, to radši, ať utrácí za ty samaritánky.“ Miluška rozetne naši debatu.

„Ty máš zákaz čumět na bednu,“ bafá na mě Máří. „Pak vždycky dotáhneš, nějaké debilní téma. Já chci klidně spát, oproti tobě jsem pracující člověk.“

„Tak furt lepší, než poslouchat story o tvé tchýni.“ Nedám se.

„Jó, holky to je vám děsné, tuhle zase…“ Máří se nadšením rozšíří zorničky.

„Pane vrchní, platíme.“ Utnu zavčas její nářky. Zavrtá mě pohledem pod zem.

Jedu domů a cestou přemýšlím, co vlastně brání tomu, aby ty těžce pracující holky, nechali pánové nahoře, dělat jejich nejstarší řemeslo na světě. Ani svaté Inkvizici, ani KSČ se nepodařilo tohle vymýtit, a že to byly nějaké instituce. Navíc, když jim nesmrdí daně z chlastu a kouření, tak si myslím, že by jim daně z prostituce, taky smrdět neměly.

Jestli to třeba nebude tím, že pánové se museli rozvést. Tak proč by to měli, ostatním chlapům ulehčit. Viďte pane Topolánku, Zaorálku, Paroubku, Kalousku, Nečase, odklánějící Kocourku – šmarjá, na to by mi papír nestačil.

Končím.