Já tomu prostě nerozumím

 Vždy mě udivovaly mladé dívky, kráčející životem s chlapem, který by mohl být jejich dědečkem. Udivovali mě muži, kteří sice stárli, ale jejich partnerky měly konstantní věk dvacet pět až třicet. Divila jsem se tak dlouho, až jsem se stala nepřímým účastníkem toho jevu. Dobře mi tak.

„S takovou, jsi na nejlepší cestě stát se pedofilem,“ vztekám se u kávovaru. Pohlédnu kuchyňským oknem na zahradu, kde pod pergolou sedí nový, a zaručeně již pravý, objekt synáčkova zájmu. Drobná dlouhovlasá blondýnka, pětačtyřicet kilo brutto, osmatřicet, když odečtu bujné poprsí. „Po kom ty jsi, to by mě opravdu zajímalo. Po mě, ani po tátovi ne. Jedině děda, to byl proutník par excellence. Oproti tobě, ale netrousil po světě děti.“

Kolem dívky poletuje tříletá Viktorie, dítko z  předchozího zaručeně už posledního vztahu. Její sedmadvacetiletá matka Markéta, má na Facebooku vyvěšeno, že se příští týden vdává i s fotkou nastávajícího. Opět maník, kterému do padesátky moc nechybí.  Já tomu prostě nerozumím. V jejich letech jsme my tyhle geronty posílali zpět do hrobu.

„Klídek, mamičko. Já nevím, co ty pořád řešíš. Buď happy!“ Synáček zvesela, mladickým krokem, odnáší tác s kávou a dortem ven.

Jak mám být sakra „happy“, když mě tohle „dítě“ zásobuje vnoučaty už dvacet let. Mému nejstaršímu vnoučeti od něj je dvacet, nejmladšímu tři. Obávám se, že tohle ještě není konec.  Je ve věku, kdy se moje generace už těšila na svá vnoučata a ne, že se musela dívat na to, jak si je její potomci vyrábí sami.

„Můžeme tady nechat Viky?“ Ptá se zvesela, krátce poté, co si odbyl představovací rituál. „Chceme jí do kina, pak se pro ni stavím.“

„Nemůžete.“ Jsem naštvaná a nehodlám to skrývat. „Trousíš po světě děti, tak se starej. Já si kvůli tobě nebudu otevírat pobočku Klokánka.“

„No, no, nevrč, tak ji dáme k babičce odborářce,“ klidný jak želva, lehce políbí dívku na tvář. „Že jo, Myšáčku.“

Myšáček zasněně přikývne. Já mám chuť, přímo neodolatelnou, ho praštit. Že já tenkrát, když ještě Viktorie nebyla, jsem vyplnila jeho přání a důraznou prosbu, abych před rodiči Markéty nemluvila o politice. Tatínek i maminka byli zapálení odboráři. Tatínek byl krajský šéf odborů a Topolánek jeho kamarád, a prý „rovnej chlap“. Měla jsem mluvit, měla jsem se s odborářem pohádat, a ten už by z palice své dcery vymlátil svazek s chlapem z takové pravičácké rodiny. Pak si říkám, že kdyby to nebyla Markéta, bude to jiná.

„Nazdar Bobe!“ Hlaholí přicházející muž. Když takhle vesele zdraví, je mi jasné, že má v sobě minimálně dvě plzně. Protože golf se bez devatenácté jamky (hospody) hrát nedá.

„No né, co to máš za pěknou slečnu?“ Pohledem rentgenuje nový přírůstek do rodiny. Bob představí „Myšáčka“.

„Kam na ty pěkné slečny chodíš?“ Pitomé otázky, to je jeho parketa.

„Stačí říct, kdybys potřeboval.“ Chlapácké řeči mě nadzvedávají.

„Jo, je na čase aby sis našel něco mladšího. Nějakou co ti sežere, že už to bylo všechno.“ Zaútočím, bublám vzteky a začíná to být na mě vidět.

„Mami má dneska blbou náladu, nebudeme ji dráždit.“  Praví Bob laškovně.

„Víš dobře, že nejsem náladová, jsem jen emočně flexibilní. Tak sklapněte oba, dokud je čas.“ Zavrčím.

Bob vytuší (zcela správně), že by měl zmizet. Slyším šumět sprchu a prozpěvování mého muže. Sakra, jak můžou být ti chlapi pořád tak nad věcí. Já se tu trápím starostmi o budoucnost poloviny světa, možná i víc, a oni jsou v klidu.

„Hele, jsi chlap a mě by docela zajímalo, co ty mladé holky očekávají od těch starej chlapů, který za sebou vlečou potomky a spoustu bývalých vztahů? Já tomu nerozumím.“ Zcela správně odhaduji, že můj muž, vyčerpaný golfem, po dvou plzních a sprše, bude přístupný k diskuzi. Navíc, když já něčemu nerozumím, je to balzám pro jeho uši. Nemýlím se.

„Ono to máš tak, pro každého chlapa je pel mládí lákavý. Vrací je o pár let zpátky. Omládnou. Není pravda, že jen ženy se bojí stáří, mužský se bojí víc. Jen to neřeší plastikou, ale tím, že si najde mladou.“  Zasněně hledí v dál, někam nad moji hlavu. „A ty dívky? To je prosté.“

„Nepovídej.“ Hlesnu.

„Jo, hele co jim může nabídnout nějaký mlaďoch. Jen nejistotu, práci, pot a slzy. Ale chlap jako Bob? Je mi jasné, že o to ti jde. Je finančně zajištěný, má slušné bydlení, auťák a dostatečné konto na hi-live…“

„To opravdu stačí?“ Přeruším tok jeho hlasitého myšlení.

„No, co bys chtěla víc?“ Mlčím, protože opravdu nevím. Vím, že „pot a slzy“ šlohl Churchillovi. Ale pořád tomu nerozumím.