Chytré mobilní telefony a já

Ač délka dne je pořád stejných čtyřiadvacet hodin, má většina z nás pocit, že doba pádí vpřed zběsilým tempem. Hlavně ve vývoji technologií všeho druhu. Těch, které denně využíváme i těch o kterých ani nevíme, že existují. Mnohdy zasahují do našeho života víc než bychom si přáli, některé dokáží náš život obrátit naruby.

Posledním hitem této zběsile pádící doby jsou „chytré“ mobily. Odmítám název „chytré“, protože mám pocit, že na tento název nemají žádný nárok. Platí-li Darwinova teorie o vývoji druhů, pak soudím, že časem se našim potomkům musí nutně vyvinout z ruky držák na mobil. Vidím to na pár prstů navíc, které zvládnou při jakékoliv činnosti (nemyslím si, že se pracovat v budoucnosti nebude) ještě psát SMS, fotit a natáčet videa. Ale to je budoucnost, a protože to už tady nebudu, tak mě to ani moc nezajímá. Mě docela zajímá, co všechno tyhle chytré, nakonec i ty blbější, jaký vlastním já, dokáží způsobit. Mým blbým mobilem nejčastěji prochází hovory na téma: „Nezapomeň koupit půlku chleba.“ Při ztrátě svého muže v supermarketu: „Kde sakra vězíš, stojím už půl hodiny u pokladny číslo pětadvacet.“ Nebo pro komunikaci s dětmi: „Dneska nechoďte, začíná mě bolet hlava a nechci, aby mi praskla. A nic jsem neuvařila.“ Hovory krátké, stručné. SMS zásadně nepíši. Na to nemám dost silné nervy. Čtyřikrát klepnout, abych se dostala k písmenu „s“ mě prostě nebaví. Taky jsem slepá jako krtek a brýle nemám nikdy po ruce. Mobil, díky kterému vám můžou vybrakovat konto v bance, který slouží jako s vámi pochodující GPS. Trouba, který nedokáže zadržet zprávu od milenky (milence) a který dovolí, aby vás otravovali nabídkami výhodných nákupů jak u Rotta od šroubku po lokomotivu. Idiot, který klidně pustí vyzvánění omylem ve dvě hodiny v noci do vaší ložnice. Telefon ničící vám nervy, když vás nechá mačkat od jedničky do devítky (křížky a hvězdičky nepočítám), pokud se chcete dovolat na operátora, nebo například na ČEZ a podobné instituce. Pak jako bonus posloucháte dvacet minut přiblblou melodii a co minutu hlášení: „Omlouváme se, ale naši operátoři jsou zaneprázdněni…“ Chytrák, který dovolí, že si vás kdekdo může natočit na video, jak a kdy se mu zlíbí. A kdo z nás se někdy neocitl v situaci, kdybychom nejradši šli kanálem, nebo vlastnili plášť neviditelnosti? Já mnohokrát. Ovšem nějaký blbec si mě klidně natočí, aniž bych to tušila. Mít pět milionů návštěvníků na You Tube opravdu mít nemusím. Jsou popularity, o které nestojím, nejsem filmová hvězda ani celebrita. Takový telefon nemá nárok na to nazývat se „chytrým“ telefonem. To je telefon vůl. Jistě má i své výhody. Když skončíte pod lavinou a máte možnost ho dostat z kapsy ven. Máte šanci dovolat se pomoci z kteréhokoliv místa, kde jste došli k nějaké újmě. Těžko ho použijete při přepadení, leda by byl útočník gentleman a nechal vás zavolat si o pomoc. Při vykrádání baráku je vám taky k ničemu, protože než se dostaví služba „Pomáhat a chránit“, zloději už ujíždí k Neumětelům. Statistický úřad, zpracovávající možné i nemožné údaje, by mohl někdy spočítat, kolika lidem tyhle chytré telefony pomohly a kolika totálně rozbouraly život. I když onen starý vtip, že existuje malá lež, velká lež, nehorázná lež a statistika, má něco do sebe. Ale skóre by mě docela zajímalo. Kolik manželství padlo a připravilo děti o jednoho z rodičů, jen proto, že manželka (manžel) našel v mobilu zprávu i s fotkou, která byla poslána ať již omylem, či úmyslně od milenky (milence). Kolik lidí přišlo o našetřené peníze v bance, protože i zloději umí (a lépe než my) používat tyhle úžasné technologie. Kolik lidí naletělo na skvělé nabídky na nejbáječnější tarif, půjčku, či jakoukoliv jinou blbost nabízenou lidmi placenými za otravování spoluobčanů. Kolik lidí se ocitlo na You Tube se svým zážitkem, který by nejradši vymazali ze života a vzpomínek? Nezapomenou, jejich trapas naopak pobaví miliony diváků. Jak daleko je doba, kdy všichni budeme pod dohledem Velkého bratra, díky tomuto „chytrému“ mobilu. Možná, že už tady je, jen my to ještě nevíme. Zatím jen skřípu zuby, když má vnoučata těsně po dosednutí vytáhnou mobily a prstíčky jim začnou kmitat po displejích. Od doby, kdy je musí nechat v předsíni ve svých batozích a bundách, jejich návštěvy již nejsou tak časté. Což je mi fuk, protože telefonovat si můžou doma. Mrzí mě, že to nemohu zakázat návštěvám. Už takhle jsem hnusná hostitelka, televize v obýváku není. Ti slušnější, odchází směr koupelna či předsíň se slovy: „Pardon.“. Ti méně slušní nechají ostatní sledovat své veledůležité hovory: „Já ti říkala, že on za nic nestojí.“ Jedna dáma (pro tu zde název nemohu uvést) dokonce prohlásila: „Mluvte potichu, já ji vůbec neslyším.“ Jako hostitelka nemůžu nic. Jako majitelka ho prostě vypnu a děj se vůle Boží. Tím pádem důležité hovory jsou přesměrovány na „chytrý“ mobil mého muže a já mám svatý pokoj. „Už zase máš vybitý mobil. Volal ti…“ „Ty baterie nic nevydrží.“ Kontruji. Dělám mrtvého brouka. Až přijde na to, že ho vypínám, tak asi ze mě mrtvý brouk bude. Proč jsem toto psala? V podstatě tím ničemu nepomohu, ale občas potřebuji vypustit páru. Laskavý čtenář jistě odpustí.