Blbá nálada

Je dnes módou nadávat na všechno. Na politiku, na podnikatele, na kmotry, na zaměstnavatele, na počasí. Zamyslel se někdo nad tím, co je opravdová bída, co je opravdová tragedie? Naši, mnohých rodiče, mnohých prarodiče, zažili hrůzy, o jakých se nám nesnilo. Snad právě proto, byli v dobách klidu bez válek, šťastní za každý nový den.

Moje maminka se narodila v roce 1910. Byly jí čtyři roky, když začala a osm let, když skončila První světová válka. Dalších pár let trvalo, než se naše země, vyhrabala z bídy poválečných let. Děda dřel jako kůň, aby jeho tři dcery dostaly vzdělání, aby uživil rodinu. Jako osmnáctileté, se jí podařilo založit malý obchůdek, kde šila ložní a spodní prádlo. Ve dvaceti letech již zaměstnala dvě dívky, a obchůdek začal prosperovat.  V roce 1937 si otevřela malý módní salon, a začala šít šaty pro dámy, manželky úředníků. Ten rok vzala celou rodinu, na společnou dovolenou do Šumavských lesů a do Bavorska.

V původním obchodě už zaměstnávala deset dívek, v salonu tři. Celý týden byla od rána do večera v jednom kole. Zajišťovala materiály, kontrolovala práci, přijímala zakázky. V neděli dělala účetnictví, a připravovala soupis všeho, co se má příští týden udělat.  Konečně mohla platit školu pro svoji nejmladší sestru, a rodičům trochu pomoci v jejich snažení. V září 1938 nás spřátelené mocnosti v Mnichově prodali Hitlerovi, výměnou za mír, který jak se později ukázalo, stejně válce nezabránil.  V roce 1939 nás obsadila Hitlerova vojska a byl nastolen Protektorát. Nebyli jsme ani Židé, ani komunisti, což byl dostatečný důvod, aby matku nechali žít a podnikat. 

„Víš, báli jsme se všichni, ale nějak se žít muselo,“ maminka málokdy o tomto období vyprávěla, ale když začala, seděla jsem jako pěna a poslouchala. „Ty slušní lidi drželi při sobě, ti parchanti seděli a psali udání na Gestapo.“

Přišel konec války, lidé nadšeně vítali Sovětská vojska jako osvoboditele, a málokdo tušil, že si nás opět mocnosti rozporcovali jako maso u řezníka.

„Já, nána blbá jsem je byla vítat, mávala jim kytkou. To si do smrti neodpustím.“ Říkala později s oblibou.

Konec války opět přinesl bídu a hlad.

Ve 48. roce ji znárodnili, prohlásili za buržousta, napařili milionářskou daň, což byla úplná pitomost. Sebrali obchod, salon, a byla na mizině. Pamatuji si, jak jsme spolu chodily do Vodičkovy ulice, kde proti synagoze byl „frc“, tedy zastavárna.  Tam skončily její hodinky od tatínka k maturitě, koberce od strýce, který podnikal v Maroku, obrazy, dary od druhého strýce akademického malíře. Komunista ji, která znala perfektně Německy, Francouzky, Anglicky, Italsky, laskavě zaměstnal jako metařku.

„Pane docente, mohl byste prosím popojet s tou károu?“ líčila dialogy v metařské četě.

„Hned to bude, milostivá paní.“ Pan docent Roubal měl na starosti dvoukolák. „Jen co pan atašé sebere tu svoji hromadu.“

Pan kulturní atašé Vaško byl už před válkou, na velvyslanectví v Anglii. Pan docent byl Žid, kterému se podařilo před Hitlerem včas utéct do Ameriky i s rodinou. Po válce se nadšeně s rodinou vrátil do vlasti. Zbytek rodiny mu tady nacisti vyvraždili. Před komunistou se mu utéct včas nepodařilo. Maminka vždy své partě připravila svačinu, obyčejně chléb se sádlem. Do ešusu, který prošel s dědečkem 1. světovou válku (byl až ve Vladivostoku, tedy ešus a dědeček), uvařila meltu.

„Rukulíbám, milostivá paní,“ děkoval vždy pan docent. „Dovolím si, vám nabídnou jablka, sestra je poslala. Vezměte prosím i pro dcerušku.“

Jednou pan atašé Vaško nepřišel na směnu. Později se matka dozvěděla, že je zavřený v Jáchymovských dolech za velezradu. Novou posilou, pro metařskou partu, se stal pan major Malovec. Válečný pilot, v Anglii několikrát vyznamenaný za statečnost.

Osud mé matky nebyl výjimečný, byl jen jedním z mnoha.

Tak až si zase budeme stěžovat, jak hrozně se dnes máme, jaký je zde „srab, bída a neštovice“, a budeme mít blbou náladu, zkusme se zastavit a vzpomenout na naše rodiče a prarodiče, kteří prožili dvě světové války. Opravdovou bídu, hrůzy, o kterých se nám ani nesní. Šlo jim o holé životy. Jejich příbuzní byli nesmyslně vražděni, rodiny perzekuovány. A přesto je to nezlomilo, dokázali se těšit z každého dne, z každé maličkosti. Vážili si života, byť osud byl k nim velice nemilosrdný. Možná to bylo právě proto, co prožili. Oni věděli, kde jsou ty pravé hodnoty, nutné k životu.

Jestli je někde bída, a důvod pro blbou náladu, tak v téhle zemi to není. Spíš nespokojenost z rozežranosti. Mít blbou náladu můžeme mít, ale ty důvody pro ni, jsou obyčejně prkotiny. Jistě, že život tu není ideální dle našich představ, ale to není nikde, ani nikdy nebude.

Blbou náladu bych měla v Indii, kdybych se narodila v kastě nečistých. V Etiopii, kdybych patřila k Tutsiům. V Japonsku, kdyby mi smetla dům i s rodinou tsunami. Na Haity, kdyby mi zemětřesení zničilo celé město. V Kambodži za vlády Rudých Kmérů. Koncentráky v severní Koreji, nejsou žádné lázně, tam bych měla blbou náladu určitě. A tak dále…

Brečet tady a nyní? Máme, co jsme si zvolili, asi jsme si to zasloužili. Jinak to nevidím.