Před patnácti lety jsem doučovala český jazyk a matematiku jednoho velmi šikovného vietnamského chlapce. Chodil do třetí třídy a ve škole měl výborný prospěch, byl to opravdu mimořádně snaživý hoch.
Stavovala jsem se pro něho do obchodu jeho rodičů. Když bylo pěkné počasí, udělali jsme si na cestě zastávku na sympatické lavičce u dětského hřiště. Byl teplý červnový den, když jsme s úmyslem opakování vyjmenovaných slov zakotvili na naší dřevěné oblíbenkyni.
Dat mrskal zpaměti vyjmenovaná slova jedno za druhým, sluníčko příjemně hřálo a na hřiště dorazili dva asi tříletí chlapci s maminkami, které o něčem důležitém diskutovaly. Naši "školní lavičku" začal obíhat kudrnatý chlapeček, jehož blonďatá kštice se na sluníčku odrážela a on vypadal jako andílek se svatozáří. Byl velmi zaujat do své hry, pravděpodobně si hrál na závodní auto, vydával různé motoristické zvuky a snad čilou náhodou mu jako bonus vystřelil zvukový efekt ze zadního výfuku. Když se to opakovalo již potřetí a vždy přímo u nás, naznačila jsem Datovi, že bychom měli také startovat a jako cíl opakování si zvolit jinou venkovní učebnu.
Můj žáček se pousmál a mávnul rukou: "Nííc, to nic není, kdybyste slyšela mojí mámu, to jsou terpve salvy, já, táta i malá sestřička se vždy lekneme, co v bytě vybouchlo...".
Nevěřícně jsme zvedla obočí. Jeho maminka je maličkatá asi čtyřicetikilová osůbka a to do těch kil, s prominutím, započívám i obrovskou pokladnu, u které úřadovala. Dat si všimnul mého údivu a hned zareagoval: "Ruku na to, že nic mamce nepovíte". Podala jsem mu tedy horní končetinu a ještě na znamení naprosté mlčenlivosti naznačila zamykání úst.
"A teď, ty, chlapečku", postavil se rozhodně přímo do autodráhy malého hošíka. Ten se zastavil a zíral s otevřenou pusou. "Dej mi také ruku, že nic neprozradíš", rozkazoval Dat a ten maličký mu s velkým respektem opravdu svou ťapku podal. "Ale on nás vůbec neslyšel, neví, o čem je řeč", snažila jsem se malého kudrnáče zastat.
"Jistota je jistota, dnes nikdo neví", odvětil mi můj žáček a dal se do rozhodného kroku směr další školní opakování.
Když pro Data přišla maminka, hodně jsem se kousala do rtu, abych se zachovala důstojně a ani trošku se nepousmála. Oči mého žáka mě totiž přísně rengenovaly.
----------------------------------------------------
Patnáct let uplynulo jako voda, Dat vystudoval práva a nejpyšnější je na něho právě jeho maminka. Vždy když jí potkám, vypráví mi o úspěších svého syna. Já si zase vzpomenu na výrok její ratoleti před lety a usmívám se nejen nad kariérou mimořádného Data...
Z malého blonďáčka vyrostl skoro dvoumetrový středoškolák, kudrliny zůstaly, jen se zbarvily do tmavě hnědé.
Nedávno jsem šla za ním, když si to mašíroval do školy. V polovině cesty se k němu přidružil spolužák: "Tak co, vole, kolik jsi toho včera na computru nastřílel?", ptá se místo pozdravu. "Čtyřmístné číslo, kámo, mimořádnej den", chlubí se kudrnáč. "Jo, jo, na střílečky, to jsi machr, vole", uznale pokyvuje hlavou ten druhý.
Bodejť - pomyslím si v duchu, vždyť ty jsi už trénoval jako tříletý a dokonce máš, ani o tom nevíš, svědka, usmála jsem se pro sebe a hned bylo tohle školní ráno veselejší.
