Pole

Hynek stál přesně na stejném místě jako před dvaceti lety. Jeho boty se zabořovaly do stejné, rozbahněné, půdy a na jeho hlavu dopadaly stejné sluneční paprsky jako tehdá.

Jako tehdy, kdy šel na své pole odstraňovat motykou plevel a uviděl tam svého mladšího bratra. Jiřík stál na okraji pole zeširoka rozkročen a rozhlížel se kolem sebe.

Hynek si už přesně nevybavuje, od kdy začal svého bratra tak strašlivě nenávidět. Jiří byl úspěšný, studoval vysokou školu, byl pohledný, na rozdíl od něho, jenž měl pouze zemědělské učiliště, plešatou hlavu a postupně rostoucí pivní pupek. Rodiče byli na Jiřího náležitě pyšní a chtěli mu veškerý majetek odkázat. Pro neúspěšného Hynka mělo být nachystané pouze jedno rozsáhlé pole za vsi.

Hynek měl v té době v rodné vesnici milou. Anča byla nejkrásnější ze všech, divoká, usměvavá, plná mládí a energie. Hynek jí nesmírně miloval i přesto, že počet předešlých Aniččiných partnerů jistojistě přesáhl dvojciferné číslo. Plánoval s ní budoucnost.

Jenže Jiří mu Aničku přebral, lépe řečeno, Anička si dala říct od mladšího, chytřejšího bratra s hřívou lesklých polodlouhých kudrnatých vlasů.

Když tu červnovou sobotu Hynek uviděl bratra v náruživém objetí s jeho, ještě stále milou, dostal vztek. Vzal motyku a běžel na pole. Chtěl tvrdou prací ze sebe vztek vybít.

Motykou mlátil kolem sebe jak smyslu zbavený, zbytky půdy i rostlin lítaly všude kolem něho.

Náhle spatřil Jiřího, jenž stojí na kraji pole a rozhlíží se.

„Má všechno a já nic, chce mi vzít i to jediné, co mi zůstalo – pole“, pomyslí si Hynek a nenávist ho celého pohltí.

Zezadu přistoupí k bratrovi a motykou začne mlátit bratra. Ten se sesune k zemi. Hynek nepřestává, síla se každým jeho úderem stupňuje....

***

Celých dvacet let měl Hynek před sebou tu scénu, zuřivé pohyby s motykou, zakrvená, nehybná oběť ležící na poli a on stále do ní mlátí a mlátí...

Nebylo dne, kdyby se mu stejná scéna nezopakovala. Přehrávala se mu znovu a znovu. Milionkrát!

Trpěl jako zvíře, sžíralo ho to uvnitř jako když větvičky suchého dřeva pohlcuje zuřivý oheň.

Proto po propuštění z vězení jeho kroky vedly přímo na místo činu, tak jak si to celou dobu ve vězení plánoval. Věděl, že cestou rodnou vesnicí už nepotká svého otce, matku ani zavražděného bratra.

Postaví se přesně na místo, které tak důvěrně zná. Pomalu se připravuje k tomu, proč přišel. Pistol si nechal doma, jednu kulku si nezaslouží, to by bylo příliš milosrdné. Má u sebe ostrý nůž. Spáchá harakiri, musí to strašně bolet stejně jako Jirku.

Obloha je zamračená. Zavře oči.

V dáli slyší hřmění. Usměje se.

Na víčka začínají přistávat první dešťové kapky. Přibývají na intenzitě. Připojuje se blesk.

Hynek si lehne na záda a z celého srdce si přeje, aby byl blesk milostivý a uhodil do něho, aby vykonal za něho to, co si celých dvacet let přál.

Kolem se čerti žení, nesmírný hluk, liják, běsnění...

Hynek stále doufá.

Najednou klid, úporné ticho. Sluníčko Hynka pohladí po vrásčitém čele a osuší mu ztrápený obličej od kapek deště a slz.

Na špičku nosu mu lehoučce usedá motýl, jemně Hynka polechtá, popolétne a znovu usedá na špičku nosu.

Hynek najednou před sebou uvidí tříletého Jiříka, jež sedá o pět let staršímu bráchovi na klín a davá mu pusu na špičku nosu. „Brácho, mám tě tak lád“, patlá a poslintá mu jako vždy celý špičatý nos.

„Já tě mám Jirko, taky moc rád, prosím odpusť, odpusť mi. Já jsem takový magor, takový prevít, jsem lidský odpad, ospusť mi“, vstane a křičí ze všech svých útrob Hynek na celé pole.

Motýl mu však tentokrát přistane na pravé ruce a definitivně odletí.

Hynek kývne. „Děkuji, bráško“, usměje se. A už přesně ví, co má udělat. Vzít nářadí do rukou a dřít a dřít. Musí pole, které jediné na něho těch dvacet let čekalo, dát do pořádku.

Musí se fyzicky vyčerpat. Protože na konci té dřiny ho čeká obdělané pole a možná také náruč svých blízkých, kteří ho tam nahoře snad čekají a mají pro něho dárek nejvzácnější – odpuštění.

(Věnováno jedné čisté duši, která za tragických okolností opustila minulý víkend tento svět.)