Pysk

Rozštěp rtu a k tomu neutuchající proud hospodských tlachů, tak by se dal popsat štamgast s přezdívkou Pysk. Každý večer chodíval do sedmé cenové a tam už ve dveřích spustil a byl k nezastavení.

Zpočátku sedával u stolu s ostatními, ale když mnnozí to již psychicky nevydrželi a zvedali kramle ke konkurenci, byl Pysk nuceně posazen k poslednímu rohovému stolu. Tam seděl nějakou dobu úplně sám.

Jednoho večera si k němu přisedla stará hromadička odpadkových nálezů - Douchová. Sedla si naproti s několika naditými špinavými taškami a tiše poslouchala jeho hlasitou samomluvu.

Pysk tedy získal věrnou posluchačku, kterou pravidelně odměňoval jednou štamprli zelené a jedním malým pěnitým.

Douchová se od té doby stala každodenním hostem této zapadlé putyky. Její místo bylo vždy naproti Pyskovi.

Jednoho zimního večera, kdy okna byla zavřená, aby do hospody nepřicházela zima, Pysk jako vždy objednal dvě zelené a dvě pěnité a začal povídat, řval, rozhazoval rukama, v řečové zapálenosti vypouštěl slintance všude kolem sebe...

Náhle se zastavil. Nadechnul se a vydechnul. Pak znova. Bouchnul do stolu a zařval: „Něco tu páchne, jde to z těch tašek“, a ukázal na zavazadla obklopující Douchovou.

„Nemám tam nic smradlavého“, kroutila hlavou Douchová, přisunula si ještě více svá špindírská zavazadla a snažila se je obejmutím ochránit před útokem.

Pysk hbitě přiskočil, frňákem občuchal všechny tašky a prstem ukázal na tu největší: „Smrad vychází z této“, a chtěl ji popadnout. Douchová se nedala, objala pevně označené viníka a nechtěla ho za žádnou cenu pustit. Oba se přetahovali, Douchová při tom nešťastně kvílela.

Chatrná taška to však nevydžela a obsah se rozsypal na podlahu. Všichni přítomní měli před sebou dosti nechutné artefakty, mnohým se zvedal žaludek, někteří slabší jedinci to nevydrželi a běželi na záchod.

„Samé sračky, já to věděl!“, řval hromotluk s přezdívkou Pysk nad odpadkovou smrští. Přihrblá Douchová se celá rozklepala a poprvé ze sebe dostala: „Promiňte, nebijte mne, já nechtěla, já už to neudělám, já budu poslušná, já budu poslouchat....“, nemohoucně brečí a snaží se rozsypané odpadky narvat do zbylých plných tašek. V sále je hrobové ticho.

Pysk už, už se napřahuje, chce Douchovou potrestat, když se náhle zarazí, neboť mu v uších zní poslední její věta – budu poslouchat. Nikdo jiný totiž jeho proslovy neposlouchá, pouze a jen stará Douchová.

„Hospodo, přineste dvě zelené“, pronese již v klidu směrem k výčepu, prohrábne si špinavýma rukama mastnou přehazovačku a jde se posadit ke svému stolu.

Douchová sbírá zbytek rozházených věcí.

Hostinský otevře všechna okna a nalívá do štamprlí tvrdý zelený mok.

Pysk začne pokračovat v nesmyslném vyprávění, mele páté přes desáté.

A Douchová?

Když posbírá smradlavé různorodé věci, štastně do sebe kopne zelenou, která alespoň na chvíli zahřeje její bolavou duši. Při tom složí a poté strčí roztrhanou, zničenou tašku, která se ještě dá spravit a zašít, do zbývajích napěchovaných, ale stále funkčních zbylých taší.

Pak zavře oči a pomyslí si, že život ještě není zdaleka tak podělanej, jak to před chvíli vypadalo...