Zmlácená

Svištím si takhle okresní silnicí, když na krajnici spatřím klečící ženu. Vypadala jakoby se modlila. Vedle ní leží velikánská kabela. Prudce zabrzdím své obstarožní fáro, vystoupím a přibližím se k podivné osobě.  

"Božínku, ten mě zřídil, au, au, to bolí", podívá se na mě a já uvidím zkrvavený obličej.

"No, to snad není možné, zaběhnu si pro lékárničku, mám ji v autě", odhodlaně odvětím.

"Prosím, nikam nechoďte, zavezte mne rovnou do nemocnice, potřebuji odborné ošetření, prosím, rychle, to je bolest, auvej", vybízí mě rozcuchaná ženština a pomalu, s mou pomocí, vstává. Popadnu objemné zavazadlo a jdeme k autu. Sotva dosedne na sedadlo spolujezdce, už se rozhlíží po své tašce.

"Kde je moje kabela?", nahlas se ptá a já mám pocit, jakoby se náhle zvetila.

"V kufru auta", odpovím a chci startovat. Popadne mne za ruku a znemožní nastartování: "Prosím, ta taška je moc důležitá, vezmu si ji k sobě", vyzve mne.

"Jste raněná, kabela bude zavazet", řeknu klidně.

"Mám v ní osobní doklady, musím ji mít vepředu", začne natahovat moldánky.

"Dobře, ale nemáte v ní zbraň?", zeptám se na rovinu.

"Ukážu vám její obsah, jen už mi to zavazadlo přineste a jeďme", vydává rozkazy náhle obživlá panička.

"Dobrá, ale jestli za tenhle dobrý skutek zaplatím svým životem....", rozzlobeně odpovídám a už strkám kabelu její majitelce mezi nohy.

"Díky, mimochodem jsem Xenie a dál si budeme vykat, je to tak elegantní", podává mi ruku.

"Těší mne - Štěpán", nuceně odpovím a konečně startuji.

Xenie otevírá kabelu, sklápí zrcátko u spolujezdce a vatovým  tamponem a nějakou vodičkou  začíná z obličeje smývat své zranění.

S údivem na to hledím.

"Asi dlužím vysvětlení, že?", podívá se na mě žoviálně a po krvavých šrámech není ani památka.

"Obstojné divadlo", komentuji situaci:" I když dosti náročné - klečet na asfaltovém povrchu, na přímém letním slunci s tou XXL kabelou.  Možná bych vás svezl i bez té maškarády", přemýšlím.

"Podívejte, věc se má takto. Můj druh Hugo je bývalý kamioňák. Seznámili jsme se na dálnici. Sestěhovali jsme se, vše nám báječně klapalo až na sex. Nevzrušovala jsem ho. Bylo to marné a marné. Jednou jsme se v autě pohádali a já trvala na vystoupení z auta. Vyklopil mne u jedné lesní zatáčky. Abych se dostala domů, stopovala jsem. Zastavil mi takový elegantní stařičký dědouš. Samozřejmě mě Hugo po celou jízdu s oním seniorem bombardoval  omluvnými  sms, kde stále uváděl název odpočívadla, na němž má můj dobrotinec zastavit a vyklopit mě. No a pak už šlo všechno jako po másle. Řidič zastavil na daném odpočívadle, políbil mi ručku a to jste měl vidět Huga. Toužebně mě od starouška odtrhl a tu sopečnou erupci, která se poté udala v našem autě, už popisovat nemusím, že?"

Polkl jsem naprázdno a zavrtěl hlavou.

"Víte, Huga vzrušovaly silniční poběhlice, jak po akci odcházely z kabin tiráků. Ta směs žárlivosti, dychtivosti a interiér jakéhokoliv čtyřkoláku s Hugem udělaly své. Jen se mi o tom, drahoušek, styděl říci".

"Tak tedy jméno odpočívadla, kde mám zastavit?", pousměji se a pozoruji, jak se Xenie líčí, češe, pudruje. Ze zmlácené pocuchané ženské housenky se klube atraktivní motýlice.

"Musíme ještě chvíli jet, pořebuji shodit ty neforemné pytle a převléct se, už to umím i po slepu", odpovídá jakoby nic a šikovně se převléká do halenky s výstřihem a minisukně, nakonec ještě vytahuje z kabely lodičky na vysokých podpatcích.

"Nemáte strach, že bych vás mohl.....", zeptám se a dělám, že se plně soustředím na řízení.

"Nemám, už mám totiž ověřené, že napadeným ženám zastavují naprosté mužské srdíčka nebo útlocitné řidičky. Ale budete tak hodný, až se budeme loučit, dáte mi pusu - na ruku, nebo třeba na čelo. Prosím ne však na rty, pocuchal byste mi rtěnkovou fasádu, to by mohlo Huga rozrušit, on se musí soustředit, však víte na co.... Jejda a koukejte, už jsme tady, vy jste ale rychloexpres", ukazuje na vývěstní tabuli Xenie.

Zastavuji, vylézám, otevírám dveře. Své spolujezdkyni dávám neforemnou pusu přímo na rameno. Roztoužený Hugo  běží rovnou k nám.

"Boženo, ach Boženo", řve přes celé parkoviště.

"Boženo?", podívám se s úžasem na Xenii.

"Přece bo - ženo Xenie, zapomněla jsem ti říct, milý pane -  Štěpáne, že Hogoušek je nejen tirák ale také razovitý Ostravák. Jen teď, už máš, puso, definitivní propustku. Vše už zvládneme s Hogýnkem   sami", přejde bez okolků do tykání Xenie alias Božena, otočí se zády, zavěsí do malinkatého, plešatého Huga a na slovíčko "děkuji" si ani nevzpomene.

Nevděčnice jedna "zmalovaná"!