„Auuu!“, řve Vendelína úpornou bolestí. Jako by se v daný moment temeno její hlavy stalo pokusnou laboratoří pro zběsilé řádění cigaretových zapalovačů.
„Pomóoooc“, její řvaní se hystericky stupňuje.
„Už běžím, vydrž!“, slyší záchranu ze školní chodby.
„Pardón, chtěla jsem popadnout koště, jenže ta blbka Pralina vždy staví košťata opačně - štětinami nahoru. Místo koštěte se mi tak v ruce objevily vlasové porosty Vendelíny“, šklebí se na udýchaného Šatouše Holubice.
„Nepopadla, nýbrž skalpovala s úmyslem“, odpovídá se slzami v očích Vendelína a rukou šmátrá po vlasech, jestli jí Holubice nepoškodila novou bujnou kštici.
„To už jste ale přehnala, paní vedoucí, to už přesahuje veškeré pracovní meze“, zvýší hlas uklízecí kolega Šatouš a začne se třást on i jeho dámská zástěra, do které je dnešní den napěchovaný.
„Uznejte, profesore, že to není normální, aby padesátiletá ženská takhle mládla. Myslela jsem, že má paruku, proto jsem udělala, řekněme, takový malý pokus. Představte si, že ten chlupatý porost na hlavě je její vlastní!“
„Snad jste si nemyslela, že si někdo může vzít vlasy do adopce?“, zvedne obočí Šatouš.
„Do adopce ne, ale Venca je má najisto v pěstounské péči a mě by zajímalo, jak o ně pečuje, že je ten její křovinatý porost čím dál hustší“, ukazuje na Vendelíninu hlavu Holubice.
„Bolelo to jako čert, chtěla mi vyškubat půlku hlavy“, natahovala moldánky Vendelína.
„Paní šéfová, že se nestydíte, tak to kolegyni aspoň trochu přejte“, rozvážně promlouvá Šatouš.
„Tak já vám něco řeknu nejen z plných plic, ale i z plných průdušek. Véna se tady před očima všech mění ve dvacítku, Pralina zas před týdnem v alkoholovém rauši řádila jako nevěsta, která náhle zešílela o svatební noci, neboť se jí z nahého ženicha vyklubala druhá nevěsta a vy, profesore, se tady bez skrupulí před zraky celé školy „džendrujete“ v ženskou. To vám přijde normální? Jsme koordinátoři úklidu, čistoty a ne parta ťukloušů!“
„Milá paní vedoucí, prosím, ten, kdo nosí občas, zdůrazňuji občas, ženské oblečení, se ještě nemusí měnit v ženu, podotýkám, že každý máme svoje“, snaží se udržet dekórum mužský kolega.
„Dobře a čím jsem tedy vyjímečná já, když každý máme svoje?“, vyprsila se Holubice a narovnala se jako pravítko.
„No vy zase umíte rovnoměrně pracovat se svojí postavou - podle jistého přísloví: Kilo sem, kilo tam, nic si z toho nedělám.“
„Tak tohle už je vrchol veškeré drzosti, sprostota. Urážet se nenechám, tenhle výrok poputuje výš, to si pište, to já zařídím, aby se to dostalo k vedení“, rozohnila se Holubice a třískla dveřmi kumbálu.
Za chvíli se ve stejných dveří objeví samotná direktorka školy: „Přátelé, přestaňte se vzájemně urážet, jste jedná parta, zvlášť teď, když má vaše kolegyně problém, moc vás o to prosím. Navíc zítra přijde psychiatr, zkoumající kvartální alkoholictví, s každým z vás promluví. Musíte všichni kolegyni pomoci. Musíte držet spolu“.
„Spolu, paní ředitelko, říkáte spolu. Tak na to já vám odpovídám – s touhle partou volů – nikdy spolu“, pokračuje Holubice s rukama vbok a přitom si ještě důrazně podupává.
„Děkuji paní Holubové za sekundu poezie na závěr. Prosím, rozejděte se a dejte naši školu do pořádku, když už v těch vašich vztazích jaksi pořádek chybí“, bere si jako vždy poslední slovo paní ředitelka a odchází pryč směrem do Velína.
(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)
