Zlobivý děda

Dcerou jsem byl požádán, abych přišel pohlídat vnuka, přechytřelého prvňáčka, Jožinka. Dceřina prosba byla náhlá a neočekávaná, proto jsem se snažil co nejrychleji rozhýbat své staré nohy směr dům Janiny. Pelášil jsem o sto šest.

Jelikož rychlost, kterou požadovala má hlava, nohy nemohly splnit, přišel jsem pozdě, dcera již musela odejít na poradu.

Přímo před jejím bytem, na veřejné panelákové chodbě, mi sklouzla bota po plyšovém zvířátku tak, že jsem málem upadnul. Pořádně jsem si zanadával, ještě že na chodbě nikdo nebyl.

Kousek dál se válely další tři plyšové figurky. Nechápal jsem to.

Trochu mě však uklidnilo, že mezi povalujícími se hračkami nejsou Jožinkovi oblíbenci - rezavá opička s vyplazujícím jazykem a malebný strakatý králík.

V rychlosti jsem tedy posbíral poházené hračky a s nimi nakouknul do vnukova pokojíčku.

Uviděl jsem Jožinka, jak sedí čelem k vzorně poskládané řadě hraček, po jeho pravici oblíbenec číslo jedna, po levici číslo dvě. Plyšáci krásně srovnáni v jednom šiku s asi dvaceticentimetrovými odstupy.

"Jsem tady, Jožinku", oznamuji vnoučkovi.

"Neluš, dědo, je vyučování", odpovídá Jožinek, který neumí vyslovovat r a ř.

"A ti čtyři, co se váleli na chodbě, vyrušovali?", zeptám se bezelstně.

"Dědo, ty nevíš, že se žáci musí napžed otestovat, měli dvě čálky, tak jsem je vyhodil", odpovídá přísně Jožinek. "Ven z bytu?" podivím se. "Ne, z bytu, ze školy, pžece!", zvedne přísně prst do vzduchu.

"No -  to se za nás stát nemohlo, ujmu se těch nebožáků", dávám vnukovi na srozuměnou.

Náhle zvonek. Do vchodového sluchátka se ohlásí pošťák, chce doručit balíček.

"Jožinku, jdu dolů, přijel laborant, otestuje ty antigenní hříšníky, udělá jim PCR testy", oznamuji ještě vnukovi a jdu to vyřídit.

Po příchodu usadím plyšáky do křesla, sednu si mezi ně a zapnu televizi. Zajásám, mnu si ruce, zrovna běží fotbalový zápas mých oblíbenců.

Jsem v ráži, moji favorité vedou, první gól je famózní.

Dveře obývacího pokoje se prudce otevírají: "Dědo, nežvi, lušíš, máme výuku", s rukama vbok mě nahlas napomíná Jožinek. Potom se ještě více zamračí: "To snad není možné, neučíte se, žvete, jste nacpaní na jednom gauči a nemáte loušky!"

"Čekáme na výsledky PCR testů a právě máme teoretickou výuku tělesné výchovy, vysvětluji žákům  fotbalová pravidla", snažím se obhájit.

Naštěstí za chvíli přichází dcera z porady.

Jožinek jí hned po příchodu šeptá s rukou zakrývající svou malou pusu tak, abych neslyšel: "Mami, děda stlašně zlobil, nedodlžoval covidová plavidla"

"Všechno slyším a přiznávám, na covidových plavidlech jsem opravdu šel ke dnu, zato na těch fotbalových snad ještě nějaký ten pátek budu moci plout a velmi si přeji, aby se časem ke mně přidal také Jožinek", mrknu na dceru.