Život

Celý pátek i sobotu mě naplňoval zármutek a strach o pana Karáska. Několikrát jsem ho kontaktovala mobilním telefonem, vždy byl příjemce nedostupný. Marně jsem mačkala jeho vstupní zvonek. Nikde nikdo - jen samá prázdnota!

Nechala jsem domovní dveře svého bytu pootevřené, abych slyšela jeho návrat domů. Dokonce jsem obvolala všechny možné nemocnice v okolí, žádná však nepotvrdila příjem čtyřiasedmdesátiletého pacienta mužského pohlaví příjmením Karásek, jemuž umřel v pátek syn. Dala jsem sama sobě lhůtu vlastního pátrání do nedělního poledne, pak bylo mým cílem neprodleně informovat  policii.

Oba dva dny jsem skoro nejedla, pila pouze studenou vodu z kohoutku. Každodenní povinnosti jsem plnila ze zvyku, jako stroj, který je naprogramován na přesné funkce lidského žití. V sobotu večer se dostavil hlad. Rozmrazila jsem přes noc kuře s tím, že ho brzy ráno začnu péct.

Je neděle, 30. října, devět hodin dopoledne, venku hustě prší, v troubě peču kuře, na plotně naškrabané brambory s kmínem, sedím za kuchyňským stolem, hlavu si podpírám rukama a přemýšlím, co dál podniknu v cestě za nalezením pana Karáska.

Náhle uslyším těžkopádné kroky na chodbě, není to ani lehké našlapování Heleny, ani sportovní chůze Štěpána, dokonce ani ťukání zdravotní hůlky Hlavičkové. Pan Karásek! Štěstím, že je živ a zdráv, se rozbrečím.

Má strhanou tvář, pláčem opuchlé oči, oblečení skrčené, pomačkané, boty špinavé od bláta, působí však klidně. "Dobré ráno, paní Vilmo", pozdraví, "to pečené kuřecí maso si s vámi rád dám", nosem nasává vůni jídla, nečeká na pozvání, jde dál a sedá si na květované křeslo v rohu obývacího pokoje. "Kde jste byl, pane Karásku, měla jsem o vás strach", ptám se s pláčem. "Já ale o vás ne, svěřil jsem vás jednomu zdravotnickému sympaťákovi a šel za Kífem.  Byli jsme oba v jiné dimenzi. Dál už "Salvátoro",  jsem vyčerpán".

Kuře je během chvilky hotové, před hlavním chodem se společně pomodlíme nad hořící svíčkou a fotografií smějícího se Kífa, která byla pořízena v den jeho třicátých narozenin. Už nemluvíme. Pan Karásek začíná jíst horké kuře holýma rukama od biskupa.

Po jídle se zvedne, poděkuje:"Jdu si teď odpočinout, lehnout, buďte tak laskavá, přijďte  přesně ve tři hodiny a čtyřicet sedm minut na dvorek, Kíf se chce rozloučit. Oblékněte si ty pouzdrové šaty, které jste měla na sobě na jeho srpnové oslavě, nezapomeňte - ve tři hodiny čtyřicet sedm minut!", opouští můj byt senior.

Je půl čtvrté odpoledne, hustě prší, stojím kvůli lijáku ve dveřích vedoucích k východu domu, čekám na pana Karáska. Přichází za deset minut, má na sobě černý oblek, bílou košili, klobouk. Ukazuje směrem na nebe, kde se honí mraky různých rozměrů a velikostí.

Přestává pršet, náhle vysvitne sluníčko, má odstín mezi barvou citrónu a sněhobílým zbarvením doktorského pláště.

Přesně v ten čas, ve tři hodiny, čtyřicet sedm minut se mimořádně shluknou tmavošedé mraky a vytvarují tři srdíčka. Tři nádherná dokonalá srdce.

Z balkónu prvního patra se ozve líbezný ženský hlas: "Já tě taky miluji, Kífe!" Podíváme se nahoru, stojí tam Helena v kratičkých šatičkách, přesně v těch, ve kterých se slunila v ten krásný aprílový den, v ten slunečný den, kdy foukal jemný větřík a Kíf ji zamilovaně pozoroval.

"My tě také milujeme Kífe - navždy zůstaneš v našich srdcích, jsme rádi, že jsme tě potkali", dvojhlasně se k ní s panem Karáskem přidáváme a máváme. Po našich posledních slovech se všechna mraková srdíčka rozplynou, začíná opět pršet, sluníčko požírá největší z mraků.

Stojíme nehnutě ještě nějakou chvíli, kostelní zvon v dálce bimbá čtyřikrát a poté znovu čtyřikrát.

"Je čas zase žít, paní Vilmo", podívá se na mě pan Karásek. V jeho očích vidím jiskřičky nové naděje. "Už jste dala vědět tomu záchranáři, tomu fešákovi?", ptá se mě a stiskne mi lehce ruku. "Teď není vhodná doba", podívám se na něho  uslzenýma očima. "Saprlot je nejvyšší čas, Kíf vám poslal lásku a vy s ní tak zacházíte, na co pořád čekáte, vaše máma ve vašem věku ukončila přeměnu pohlaví, já se stal otcem Kífa a vy se bojíte začít?".

"Nebojím, vím jak začít, začnu od vás - nemohli bychom si tykat, jsem Vilma" "Já jsem Vladimír". "Máte stejné jméno jako můj táta, mohu vás políbit, pane Karásku".

"Nemůžeš, musíš, Vilmo - ale pozor, polib mě normálně, nevím, zda bych francouzák ve svém věku vůbec přežil...."