Stalo se, že mě přepadlo celkové oslabení organismu projevující se všemožnými neduhy, od palčivé bolesti v krku, usazené rýmy v nose, plačtivých očí, až po stoupající teplotu. Vše by šlo docela snadno vyřešit, kdyby tu nebylo rok a půlleté vlastní děťátko, u kterého stoupala aktivita přímo úměrně s mojí ubývající energií.
Pomatuji si, že jsem s vypětím posledních sil malého převlékla, dala mu snídani a uvařila si čaj. Poté, co jsem zjistila, že ostatní již nezvládnu, navrhla synátorkovi, že si dnes zahrajeme nějakou nenáročnou hru např. na babičku žížaly Jůlie, která se pomalu vrací z procházky zpět do domova důchodců nebo na tiše se schovávajícího v podzemním domečku krtečka, poté co dokončil asi padesátou egyptskou pyramidu v kolonii českých nadšených zahrádkářů. Ovšem ani jeden z navrhovaných nápadů se nesetkal s pochopením.
Malý chtěl něco dobrodružného, dynamického a s co nejvíce zvukovými efekty. Zpočátku jsme zvládli dosti opotřebovaný trabant, já ležela na břiše a představovala daný typ automobilu, Tomíček byl řidič a já se snažila z nemocného hrdla vydávat sípavé zvuky, které bohužel byly čím dál slabší a slabší, což již chlapce přestávalo bavit. Navrhla jsem tedy, že se stanu koníkem, který bohužel oslepl, ohluchnul, oněměl a stal se chromým. Moje děťátko, po mém zoufalém pobídnutí, prudce nasedlo na hřbet onoho nebohého zvířete, vykřiklo: „Hijéé…“ a víc si už nepamatuji, usnula jsem jako špalek….
Po příchodu z práce se naskytnul manželovi opravdu zajímavý výjev: Zátiší s mrtvým koněm a čurajícím chlapečkem. Uprostřed obývacího pokoje ležela jak široká tak dlouhá moje tvrdě spící osoba. Vedle ní pohozená, rozložená plena s tuhým pokladem, do jehož středu byl s pečlivostí zapíchnut nový bílý dotykový aparát. Z druhé strany ležely střepy rozbitého hrnku s vylitým, vystydlým čajem. Kolem dokola několik malých loužiček s poházeným dětským oblečením.
A malý klučík? Pobíhal po pokoji nahý, zdravý a hlavně šťastný. Konečně nastal čas, kdy si mohl nerušeně hrát podle vlastního scénáře.
Dodnes nechápu, jak mohl stihnout tolik rozlišných aktivit za necelou půlhodinku. Inu, chlapec - šikula! Ještě že mu tenkrát nebyl dopřán delší časový prostor!
PS: Tomíčku Antoníne, děkuji, že jsi tak dobře zvládnul svůj první týden v mateřské školce. Tvoje máma
