Je pátek, 28.října, ráno, přesný čas: tři hodiny a čtyřicet sedm minut. Carol s Pepém se právě vracejí z bujaré návštěvy přátel. Imam spí tvrdým spánkem po vyčerpávající mnohakilometrové horské túře.
Gábi a Agáta nemohou nalézt vhodnou polohu v autobuse menší cestovní kanceláře, aby aspoň na pár hodin usnuly a doplnily tak energii na poznávání historického Londýna. Helena se Štěpánem leží v posteli v milostném objetí. Stará Hlavičková právě vstává, sleduje z okna opilce močícího na sloupek veřejného osvětlení. Mžourá očima, neboť chce přesně zjistit, o kterého ze sousedů se jedná. Inženýr Žlábek leží na boku, protože na břicho se mu nepodařilo již pěknou řádku let položit, chrápe a sem tam hekne, zdá se mu totiž o milostném aktu s Věrou. Jeho maminka si myslí, že sténá od bolesti, je vystrašená, předsevzala si, že ho po víkendu dokope k praktikovi. Věra si ze všech sil snaží přivodit sen o úžasné rekreaci na Kanárských ostrovech, představuje si své opalování s podstatně mladším snědým fešákem na společném lehátku.
My sedíme s panem Karáskem stále na příjmové chodbě krajské pohotovosti, držíme se za ruce a myslíme na Kífa.
V ten daný čas, ve tři hodiny a čtyřicet sedm minut, přichází ošetřující lékař, s přísným výrazem na tváři a téměř nulovou obličejovou mimikou.Výrazné jsou na něm jen zlaté obroučky brýlí a sněhobílý doktorský plášť, který září v tlumeném nemocničním světle.
Pan Karásek se vymkne z mého objetí, vstává z nemocniční sedačky, po tvářích se mu začínají koulet veliké slzy. "Kíf už není mezi živými, odešel za Aničkou a Světlankou", sám si místo lékaře odpovídá. Doktor mu pokládá ruku na rameno: "Dělali jsme, co jsme mohli, buďte statečný, je mi to moc líto".
Jsou tři hodiny, čtyřicet osm minut, Kíf svůj pozemský život nevybojoval. Kíf prohrál, umřel..
Před očima se mi rozprostírá černý koláč tmy a postupně se rozpadá v tisíce drobečků……
---------------------------------------------------------------
Pomalu přicházím k vědomí, sedím na kolečkovém křesle, nade mnou záchranář, který ještě včera zachraňoval Kífa. "Proč je Kíf mrtvý, to není možné, je mu teprve třicet, je to nevinná duše, nikdy nikomu neublížil, nechápu to", opakuji stále dokola. "Napijte se studené vody", přikazuje mi zdravotník. "Končí mi směna, odvezu vás raději svým vozem domů", pokračuje.
"Kde, kde je pan Karásek...", najednou se leknu a chci ho začít hledat. "Nevstávejte tak prudce, zatočí se vám hlava a zase omdlíte", promlouvá ke mně a já jakoby v dálce rozpoznávám jeho tvář zahalenou slzavou clonou, kterou mám před očima. "Pan Karásek vám tu nechal lísteček a poprosil mě, ať se o vás postarám." "Jaký lísteček, já nechci žádný lístek, chci pana Karáska, mám o něho strach", rozbrečím se beznadějí. Ypsilon mi podává psaníčko, jsou na něm dvě slova napsaná kostrbatým písmem: "Salvátoro", prosím". Rozklepu se : "Něco si udělá, zůstal úplně sám, zachraňte ho, na mě kašlete, prosím, zachraňte ho", křičím hystericky.
"Má přece vás, nic si neudělá, chce se se smrtí syna vyrovnat po svém, prosím, věřte mu, pojďte, mám tu auto, zavezu vás domů", bere opatrně mou paži záchranář. "Musím mu zavolat", hrabu se nervózně v kabelce, mobil nemohu najít, vysypu proto celý obsah své tašky na podlahu čekárny. Nic. "Jsem idiot, zapomněla jsem si ho doma, ano - musíme jet pro mobil", vydávám rozkazy a dívám se, jak Ypsilon klečí a dává moje věci zpět do kabelky.
Uvnitř jeho auta nesleduji jízdu, jen stěží si uvědomuji, s kým vlastně cestuji. Vůz zastavuje, řidič se mě ptá, jak mi je. Nevnímám ho, jen stále nahlas opakuji :"Mobil, musím zavolat panu Karáskovi, musím..."
Pomalu se rozednívá, v oknech domů se objevují světýlka, někteří lidé právě vstávají, město se probouzí. Jak může všechno klidně plynout dál, jak to že se svět nezastavil, vždyť je Kíf mrtvý, vždyť třicetiletý chlapec právě zemřel..... Jak mohou být všichni tak neteční!
Vystupuji z auta. "Zvládnete to?", ptá se můj doprovod. "Ano, musím zavolat panu Karáskovi", opakuji. "Jmenuji se František Mužík, tady je moje vizitka, kdybyste si chtěla popovídat, chápu, že nyní není vhodná doba, už dvakrát jsme se potkali a vždy ve špatnou chvíli. A ještě něco, váš telefonát mě potěší, jsem totiž sám, bez závazků", usměje se zlehýnka.
Automaticky si vezmu vizitku, kterou mačkám v upocených dlaních a nesrozumitelně brblám: "Děkuji, já teď musím zavolat panu Karáskovi, chápete, musím.......
"Ano, ano, chápu", hlavou pokyne můj společník, smutně se na mě podívá, až poté začne startovat své vozidlo.
