Ypsilon

Běh k sanitce je nekonečný. Až teď si všimnu, že moje ruka drží pana Karáska, kterého vyloženě táhnu. Utíkáme spolu plni smrtelné úzkosti a horoucí touhy po tom, aby Kíf žil, aby byl zase mezi námi. Prosím, tatínku, zachraň Kífa!

Kíf je už uvnitř sanitky, je mu stále podáván kyslík, natáčí EKG, měří se tlak a podávají léky pomocí žilní kanyly. Probíhá jeho oživování. "Musím být se synem, potřebuje mě", chce nastoupit do sanitky utrápený pan Karásek. Záchranář se k nám otáčí: "Nejde to, uděláme vše, co bude v našich silách, věřte nám", snaží se nás uklidnit a jeho oči se setkají s mými, oba si zároveň v tom krátkém, avšak kritickém, mžitku uvědomíme, že jsme se už někdy v životě potkali. Ale kdy a kde? Není čas však na pátrání, záchranář se rychle otáčí a věnuje se záchraně Kífa.

"Zavolejte si taxíka a přijeďte do nemocnice", radí šofér sanitky a my přikyvujeme na srozumitelnou, auto s houkačkou rychle odjíždí.

"Převlečme se, zavolám taxíka a pojedeme", vydávám rozkazy panu Karáskovi. "Ano, ano", rezignovaně odpovídá Karásek a já si všimnu, jak strašně za tu chvíli zestárl. 

Ve svém bytě na sebe naházím to, co mi přijde pod ruku a během svého oblékání telefonuji. Třese se mi celé tělo, jako bych měla zimnici, objednávku a čas nástupu sotva vykoktám. Pohybuji se ve zvláštním stavu malátnosti, povely ohledně oblečení, zavolání taxíka, zkontrolování peněženky v kabelce si musím sama sobě nahlas diktovat. 

Taxi je tu během chvilky, pan Karásek se nepřevlékal, nešel totiž ani spát. Od večera si stěžoval Kíf na tlak a svírání na hrudi, bolest v krku, pocit nedostatku vzduchu a když se přidružilo zvracení, nečekal jeho otec na nic a volal záchrannou službu.

Sedíme už uvnitř taxi auta, stále se s panem Karáskem držíme za ruce, oba se chvějeme. 

Po příjezdu na pohotovost, se ohlásíme u přijímacího okénka v prostranství čekárny. Zde nám zdravotní sestra sdělí, že máme vyčkat příchodu lékaře, neboť Kíf je právě na sále, kde se provádí chirurgický zákrok, neboť prodělal těžký infarkt, ale jelikož je pacient mladý, je tu vysoké procento, že vše dobře dopadne. Buď se provede angioplastika, kdy dojde k roztažení postižené cévy nebo se zvolí zavedení koronárního stentu, což je kovová trubička, která drží tepnu dostatečně roztaženou. Po operaci nás budou informovat, jaké z daných variant dali přednost. 

Vše tlumočím panu Karáskovi, stále mu tisknu ruku a uklidňuji ho, že to bude dobré. Vždyť je Kíf tak mladý, prostě nemůže umřít, nemůže se nic stát. Jednoduše nesmí..... 

Pan Karásek se modlí, v ruce drží růženec, já sedím vedle něho a náhle si vzpomenu, na tu brunátnou tvář, rozohněné oči. Je to určitě on - ten záchranář. Je chlapíkem ze Štramberka, který mi vylil na pozadí zvětralé pivo. Pan Ypsilon. Nemám už o tom pochyb. Zářijový trapas!

"Mám z toho všeho špatný pocit", potichu začne mluvit pan Karásek, "jakoby Kífa volala moje Anička a Světlanka". "Nebojte se pane Karásku, sestřička na příjmu  říkala, že Kíf je mladý, že je tu vysoké procento uzdravení", uklidňuji sebe i pana Karáska.

"Víte, paní Vilmo, Vašík nebo-li Kíf není náš vlastní syn, adoptovali jsme si ho", promlouvá  tichým hlasem pan Karásek. "Světlanka byla bohužel naše jediné vlastní dítě, pak už manželka děti mít nemohla. Náš život vplul do stereotypních kolejí, jistý čas jsme se oba přežili a začali být dokonce na sebe alergičtí. Pak přišla manželka s nápadem vzít si do péče malé dítě. Zprvu jsem nechtěl ani slyšet, ale když jsem ho poprvé na vlastní oči spatřil, nebylo pochyb, měl dva roky a byl jednoduše úžasný." "A věděl jste, že má Downův syndrom?". "No jistě, právě proto jsme si ho vzali, já byl totiž takový nepořádný podivínský pařez zalezlý v archívu, tak jsme se k sobě náramně hodili", snaží se trochu pousmát pan Karásek. "A ještě něco, paní Vilmo, když se k nám Kíf natrvalo přistěhoval, byly mu tři roky, já měl tolik co vy - 47 let a od té doby nebyl jediný den, kdybych se nudil, to malé torpédo mi nejen nastartovalo životní motorek, ale také mi obrátilo život o 180 stupňů. Zaplaťpánbůh, že jsme se my dva setkali. Jen mi ho tu, prosím, Bože ještě nějakou dobu nech na zemi....", rozpláče se pan Karásek a já se k němu přidávám.