Workshop

Hýčkám si tuhle pěnu naplněnou rodinným štěstím, která se vznáší nad mořem tuctovosti všedních dní. Povznesla jsem se nad svůj osud a moje nalezení ztracené mámy se třpytí jako hvězda, která má zase proč zářit na nočním nebi. 

Naše rodinné setkání se blížilo ke svému konci. Imam nám povyprávěl, jak si po přeměně pohlaví změnil jméno na Vilém Carol, dal si je na počest svých dvou dcer. Přestěhoval se do neznámého města, kde zakoupil tento malinkatý domeček o dvou místnostech a kuchyní, který sám vlastníma rukama zrekonstruoval, aby zde v cizím bydlišti začal žít nový život, nepoznán lidmi ve stavu svého původního ženského pohlaví. Zůstal sám, bez partnerky, pěstující své největší záliby: cestování a turistiku. Slíbil, že přijede začátkem listopadu, na Svátek všech svatých, přenocuje u mě a zajdeme na hrob táty.

Také jsme všem hostům převyprávěli příhodu z vlaku, kde jsme potkali pana Mluvku a pan Karásek působil se svou konečníkovou story tak věrohodně, že i já jsem mu sedla na špek zabalený v plenkách. 

Hodina odjezdu se přiblížila, ale jelikož se Kífovi udělalo špatně, trpí vrozenou srdeční vadou, která se mu poslední dobou zhoršila, odjeli všichni Pepovým kombíkem.

Cestovala jsem vlakem sama, celou dobu jsem si v mysli připomínala detaily, které mně dříve unikaly a které vysílaly určitá znamení, že máma se ve svém těle necítí dobře, že je v něm uvězněná, zakletá. Mnohé věci jsem si při této tříhodinové jízdě uvědomila.

V práci mě čekal pondělní workshop - tvůrčí setkání našeho oddělení, taková příprava na listopadové výjezdní setkání ohledně prezentace nového projektu, který jsem vypracovávala a Žlábek zase pasivně sekundoval. Při této příležitosti jsem chtěla oslavit své narozeniny, zakoupila jsem obložené chlebíčky a k nim sladké zákusky.

Při chystání občerstvení v kancelářské minikuchyňce jsem stačila říct Gábi o své nalezené mámě. "Jé, ty máš transgender otce, musíš nás s Agátou představit, budeme ale legrační čtyřka, už se na Imam těším", zvesela mě poklepe po rameni.

V kanceláři mi všichni popřáli, první předal kytici Žlábek s proslovem: "Milá Vilmo, předávám ti kytku a pamatuj: žena bez lásky je jako kytka bez slunce", rozchechtal se tak, až se zakuckal a kdyby mu nevrazila Věra herdu do zad, tak už by pobýval v této chvíli v kuřáckém nebeském salónku. Pitoma jeden!

"Přátelé, chtěl bych vás informovat o jedné novince", začíná Žlábek. "Budete mít s Věrou miminko?", skáče mu do řeči Gabča. "Hloupé fóry, ovládej se Gabrielo", oboří se Ferdinand a Věra mrskne po Gabriele takový pohled, že kdyby oči vraždily, byla by jistojistě první drasticky umučenou oběti. "Hlásím se do konkurzu na zástupce generálního a vzhledem ke svým pracovním kvalitám a vzdělání mám značné šance", pokračuje samolibě Žlábek.  "Držíme palce", potichu škytne Věra a udělá rukou znamení, že je stále ve spojení se Žlábkem. Nejen horními  končetinami - pomyslíme si s Gábi současně a usmějeme se na sebe. 

"Mohu také něco, klidně mě můžeš, Ferdinande, oslovovat Vilíku jako Viléme, nevadí mi to, zapiš mi také účast na výjezdním zasedání, odprezentujeme společně projekt: "Kultura pro všechny", obracím se vítězným pohledem na Žlábka a odcházím pro svařené víno se skořicí do podnikové kuchyňky.

"Nehráblo už té Vilmě definitivně ", kroutí nechápavě hlavou inženýr.

Za mnou se smíchem vybíhá Gábina: "Žlábkovi opravdu nehrozí při práci radar a pochybuji, že se něco změní, až ten jeho sádelnatý zadek dosedne na místogenerální židli!", rozchechtáme se v malém kuchyňském koutku obě zároveň.