Vzpoura

Když jsem byl hodně mladý a čerstvě vyučený zámečníkem, obýval jsem malý kamrlík v pavlačovém domě našeho hlavního města. Hned naproti bydlela zvláštní dvojice, matka důchodkyně se svobodným synem, jenž byl svědomitým účetním.  

Oba byli velmi obrovských rozměrů - lidově řečeno bylo jich plno po celém baráku. Tak trochu měli na to i právo, podle zaručených informací pamětníků, jim činžák, před nástupem bolševika k moci, patřil.

Jednou měsíčně měla tato rozložitá dvojka návštěvu. Přijížděla k nim kamarádka Květa, věkově blízká paní domácí. Tato šlechtěná a pečlivě upravená dáma nosila velký klobouk a dlouhé šaty. Všichni v domě na ní zírali s otevřenou pusou, neboť nebyla zrovna prototypem ubytovaných dělnic z nedaleké montovny.

Po příjezdu se Květa přivítala s Máňou a hned na to šla něco řešit s korpulentním Celestýnem do ložnice. Z okna tohoto pokoje se ozývaly výkřiky podobné sokolíkům při gymnastické rozcvičce. Vše mělo ženský původ, Celestýnův hlas nebyl slyšet.

Matka Máňa vždy nervózně kouřila na pavlači jednu cigaretu za druhou a orlím zrakem kontrolovala, zda se někdo z nájemníků nezabývá děním u nich v ložnici.

Zabývali se všichni, ale každý to maskovat jinak. Já třeba nutně natíral snad stým nátěrem parapet okna svého nuzného příbytku.

Asi po patnácti minutách vylezl zpocený Celestýn se slovy: "Mám hlad!" a máti začala kmitat. Ohřívala, servírovala, nalévala, chystala....

V teplém počasí byl jídelní stůl na pavlači a my mohli sledovat lahůdky, které Máňa nosila na stůl. Kde to všechno sháněla, kupovala, bylo nám velkou záhadou.

Ovšem  Máňa se vyznala, Celestýn pod její péči kvetl a těch pupenů mu stále přibývalo a přibývalo....

V letním počasí pak trojice hrála karty do půlnoci, při tom popíjeli šampaňské. Dvorem se rozléhal zvonitý smích Květy. Všichni jsme to jako v kině pozorovali a přesně tak si představovali životní casino- styl v imperialistických zemích.

Jenže, jak už to v životě bývá, přibývající pupeny Celestýna tížily a on začal před příjezdy Květy být nevrlý, chodil jako tělo nez duše, byl nervózní, popudlivý....

Stalo se to jednoho parného dne Květa přijela, tentokrát měla krátké šaty, na svůj věk fakt šťabajzna.

Už, už jsem chystal vše k stoprvnímu nátěru parapetu, když přiběhla uřícená Máňa.

"Ládíku, prosím vás, musíte se mnou, Celestýnek se zabarikádoval v ložnici a klíčovou dírkou vidím připevněnou smyčku na lustru. Rychle, mám strach, že se chce oběsit", popadla mě za loket a táhla ke dveřím ložnice.

Popadl jsem zámečnické nářadí a šel na věc. Nejdříve zabušil na dveře, lomcoval s nimi a nic.

"Celestýnku, prosím, otevři", prosila Máňa.

"Nechci tady Květu", je slyšet Celestýna.

"Já se tak snažím, Ladislave, aby měl Celestýn vše co jeho vrstevníci, aby nebyl o nic ošizen", rozpláče se paní Máňa, vedle ní chlácholící Květa.

"Tak mi řekni aspoň důvod, proč nechceš Květu", prosí dál vzlykající Máňa.

Žádná odpověď - ticho.

"Dělejte, rychle, aby nebylo pozdě", plácne mě mohutná domovnice do skloněných zad, plácanek zabolí, dveře se však otevřou.

Pod lustrem a visící smyčkou sedí na křesle Celestýn a když uvidí vetřelce zařve: "Nejsem trampolína, já nejsem trampolína", řve pořád dokola.

"Květo?", podívá se udiveně Máňa na svou vrstevnici. Ta jen pokrčí rameny.

"Bude mi čtyřicet a nejsem trampolína", opakuje Celestýn.

"Pořád lepší než být žíněnka", snažím se zlehčit situaci, ale to už jsem vytlačen z ložnice na pavlač.

"No, je pravda, že Celestýnek už má věk, tak tu ložnici vynecháme a půjdeme rovnou obědvat", navrhuje Máňa a všichni účastníci akce přikyvují.

Stojím udiveně na pavlači, když mě lehce do lokte štípne Květa: "A vy mladíku?", koketně mrkne.

"Já bych si, s prominutím, dal ten oběd", navrhnu a to už mi v ruce hbitě přistává ubrousek s jedním kouskem dezertu.

Škoda - snědl bych si s chutí opravdu všechny chody obědového menu až na ten ložnicový předkrm, ten bych rád přenechal, ale komu vlastně?