Vrabčák

Napsal jsem synovi na lísteček tři věci, které měl zakoupit k nedaleké sámošce. Před odchodem jsme si seznam třikrát zopakovali a já mu dal do kapsičky s indiánskými motivy, kterou měl hrdě pověšenou na krku, papírovou stokorunu.

Když syn Jiřík zabouchnul za sebou definitivně dveře, zamířil jsem ke starému kanapi zaslouženě se natáhnout. Jeho cesta do malého krámku se totiž vždy protáhla přinejmenším na hodinu čistého času. S každým kolemjdoucím se Jirka zastaví a prohodí pár slov.

Sotva dolehnu na pohovku, pod hlavou nadýchaný polštář, rozdrnčí se domovní zvonek. "Honem, táto, je zraněný, musíš pomoci, ty musíš...", vyhrnkne na mě uřícený Jiřík a ve zpocených  dlaních opatrně nese malého opeřence. Z křidýlka mu vytéká krev. "Podívej, tahle škaredá potvora, ta ho zranila", vytahuje z kapsy již použitou petardu. "Propanakrále, Jiříku, kolikrát jsem ti říkal, ať takové věci nebereš do rukou, co kdyby byla ještě funkční", upozorňuji ho a zvyšuji hlas. "Honem, táto, nemluv, začni ošetřovat", přikazuje přísně syn. "Tobě se to řekne, myslíš někdy na svého osmdesátiletého tátu, který sotva chodí, co já už ti vyléčil zvířecích lazarů, vždyť je to u nás hotová nemocniční stanice", spílám rukama.

"Jsi moje pusinka, táto", ucítím na vrcholku své bezvlasé hlavy mokrý polibek. "Tak já, tati, běžím do krámu pro čerstvé rohlíky, budeš mít ty i ptačí pacient křupavou snídani", rozesměje se Jiřík. "Nezapomeň si roušku", mávnu na něho. "Jo, dám si ji -  ale až před obchodem, celou cestu si budu zpívat o svém hodném tátovi - léčiteli zvířat, neboj vrabče, jsi v nejlepších rukách" a už mizí jako střela pryč z bytu.

Opatrně vezmu opeřence do svých dlaní, přesně tak jako ho přinesl Jiřík, spolu kráčíme k oknu, koukáme z něho a vidíme Jiříka, jak si prozpěvuje a sem tam radostně poskočí.

"Podívej na něho, vrabčáku, kolikrát já si říkal, jakým nedopatřením přistálo v naší kolébce tohle rozverné mládě, které nikdy nedospěje. Teď už však s jistotou vím, že to tak mělo před těmi padesáti lety být a jsem rád, že zrovna já jsem Jiříkův táta, i když, jak jsi mohl vidět a slyšet, není to kolikrát lehké", pousmál jsem se na maličkého ptáčka. 

Na hlavě mě ještě studila studánka z Jiříkových slin a ptačí nalezeneček místo odpovědi jemně zapípal.