Vítězství

Náhle do obývacího pokoje vstoupí Carol s velkým dortem a hořícími svíčky, za ní Pepé a malá Josefínka. "Vše nejlepší k narozeninám, Vilmo, máme tě rádi", snaží se všichni tři zanotovat narozeninové přání.

Pomalu vstávám, nedokážu skrýt velké překvapení, plete se mi jazyk, stěží vykoktám: "Děkuji".

"Pojď sfouknout svíčky, je jich pouze sedm, čtyřicet sedm bychom tam nenacpali a nakonec je nás u stolu opravdu sedm - jako sedm trpaslíků", směje se Carol a dává mi znamení, abych její pokyn splnila. Poté mi všichni zazpívají narozeninovou: "Vilma má narozeniny, my máme přání jediný....."

"Dort postavte doprostřed jídelního stolu, první se naobědváme, omlouvám se, polévku jsem nestihl, ale na kuřeti jsem si dal záležet", mrkne Imam na Kífa. Kíf totiž pečené kuře miluje, rád ho pojídá holýma rukama, nejraději má biskupa, od kterého začíná.

"Jak to, že jste taková sehraná parta, prosím o vysvětlení, ale dnes bez "Salvátoro", mám přece narozeniny", žádám úpěnlivě.

Slova se jako první ujímá starý Karásek: "Chtěli jsme vaši ztracenou maminku najít, něco nám říkalo, že žije. A kdyby ne - tak alespoň místo jejího posledního odpočinku. Do pátrání jsem  nejdříve zapojil Helenu, která pracuje ve stejné léčebně, v níž pobývala Vlasta Demazyová. Dříve jsem byl zaměstnán v archívu, vyznám se v dokumentech, proto jsme doufali, že v písemných zprávách něco vystopujeme. Jenže Helena se dostala v kartotéce psychiatrické léčebny pouze do období roku 1990, v tomto období je zdokumentován poslední zdravotnický záznam o zahájení přeměny pohlaví a opuštění ústavu. Pak už vůbec nic, žádná zmínka", hovoří Karásek starší. "Byli jsme v úzkých a nevěděli si s případem rady. No a pak přišla, snad to bylo znamení, moje srpnová srážka s hlavou paní Carol".

"To byla ale řachanda, bouli jsem měla jako vrata", vstupuje do hovoru Carol. "Ano, něco takového znám", přikyvuji, "jen se jednalo o jinou část těla", usměji se při vzpomínce na Štramberk.

"Nejdříve jsme se počastovali pár neslušnými výrazy", pokračuje v povídání ohledně svého střetu senior, "několikrát jsme se poslali někam a až jsme se uklidnili a z toho, kde jsme se zpočátku poslali, zase vylezli, lupli jsme si z plaskočky, kterou nosím stále při sobě, kdyby náhodou, doušek slivovice. Posadili  jsme se již v klidovém režimu na lavičku v nedalekém parku a začali si povídat, vylíčil jsem náš plán i přešlapování na mrtvém bodě......", pokračujte pan Karásek. 

"Já jsem na oplátku vyzradila panu Karáskovi naše rodinné tajemství", doplňuje Carol.

"Mohu pokračovat", skáče do řeči Pepa, "svištím si to takhle v květnu na Pankráce kamiónem, na krajnici silnice zahlédnu nešťastně stojící, totálně promoklou, zmáčenou, postavičku, která jako stopovací znamení má prosebně zvednutou zkřehlou ruku. Zželelo se mi jí, všichni víte, že nejsem žádný nelida, zastavil jsem." 

Dále si pro změnu bere slovo Iman: "Já totiž od malička miluji hory a turistiku, rád brouzdám označenými trasami i pěšinami mimo vyznačené území. V ten den jsem se vydal na patnáctikilometrovou túru. Bohužel začalo lít jako z konve, k tomu hromy, blesky, zdržel jsem se schováváním v nejrůznějších úkrytech, proto mi ujel poslední autobus. Cestuji  výhradně vlakem či busem. Začalo se stmívat a jedinou záchranou před totálním nočním  vyčerpáním v horách, se mi stalo stopování."  

Řeči se znovu ujímá Pepek: "Tady s Vlastou, tedy Vilémem, vlastně Imam, jsem si začal uvnitř náklaďáků povídat tak, aby řeč nestála, takovýto: kde bydlím, jak to funguje s volantem a jak mi to funguje jinde .....cha, cha.", rozesměje se Pepé.

"Posloucháš dobře, Vilmo, už ti dochází proč hostinec "U dvou volantů"?", přerušuje řeč Carol.

"Herdek, neskákej mi do toho", naštvaně se na ni oboří Pepa. "Když jsem vyslovit název bydliště a tvoje jméno...".  

Do hovoru se vkládá Imam:" Nebylo pochyb. Zaplaťpánbůh za netradiční jméno, ostatní nás měli za blázny, ale Carol byla jediná v celém městě". 

Pepé dodává: "Když jsem zjistil, vo co go, udělalo se mi šoufl, musel jsem vyjít na luft, rozdejchat to, normálně bych hrdlo prolil panákem, ale řídil jsem, nešlo to. Z toho šoku jsme třikrát skočit šipku do kabiny a musíš uznat jako bývalá učitelka tělocviku, že gymnastika mi jde bravurně, mohla by mi z fleku říkat pane," obrací hlavu směrem k Imam.

"Mámu - tedy Imam, jsme po té příhodě navštívili v jejím bydlišti, pověděli jí o všem, i o tom že táta před rokem umřel.", pokračuje ve vyprávění příběhu Carol.  

"Ano, tušil jsem to, neboť poslední dopis od táty jsem dostal na Vánoce před dvěma roky a to psal, že je v léčebně dlouhodobě nemocných a jeho stav je vážný. Chtěl jsem ho navštívit, ale odmítl to s odůvodněním, že si mě chce pamatovat jako Vlastu".

"A proč jsi mi o ničem neřekla?", ptám se naštvaně sestry.

"Já jsem prosil Carol, aby ti o mně zatím nic neříkala, promiň dceruško", obrací se Imam na své mladší dítě, "jsi takový pošuk a kdoví, jak by si tuto nevšední zprávu sestře naservírovala, proto jsme se dohodli, že ještě počkáme".

"Naštěstí ale došlo k tomu srpnovému bouřlivému spojení", pokračuje Karásek senior. "Pozor, pozor, při vší úctě, pane Karásek, spojením bych tuto situaci v žádném případě nenazýval", z legrace zvyšuje hlas Pepa a všichni se rozesmějeme."No, no, už mám strach, abyste mi jednu nevrazil, což jste měl podle příkazu své přítelkyně vykonat při březnovém stěhování". "Nebojte, slabí, staří a nemocní nejsou mými rovnocennými soupeři, ušetřím je", důležitě naznačuje Pepa. "No ale zrovna v ten zmiňovaný moment, jste byl jaksi plně vyautován alkoholovými nápoji nejrůznějšího typu, proto jsem přesvědčen, že tehdá bychom vás s Kífem určitě přeprali", rozesměje se Karásek starší a junior přikyvuje.

"T...to kuře je hustý", pokračuje v přitakání Kíf a pořádně si jazykem olízne horní ret.

"Nevím, nevím, jestli jste udělal, pane Viléme Carol, dobře s přeměnou pohlaví, kdybyste zůstal ženou, zkusil bych zahájit námluvy", koketně zamrká starý Karásek a všichni se nahlas rozesmějeme. 

Po dortu a kávě odchází Kíf s Pepičkou, která jediná z Carolininých dcer přijela, hrát na počítači ve vedlejším pokoji ZooMumbu. Starším holkám, Sabině a Sáře, se nechtělo přijet, neboť Imam navštívili o prázdninách  a Vanessa pobývala o víkendu u svého otce, bohatého ukrajinského bosse, se kterým se Carol seznámila, když chodila navštěvovat svého předešlého manžela do vězení. Vasil chodil do  kriminálu kontrolovat své věrné parťáky a tak se dali dohromady. 

Před odchodem do jiné místnosti, kde se  vyskytuje počítač, Josefínka jen tak prohodí: "Heč, řeknu kamarádkám, že mám babičku a dědečka v jednom, takového žádná nemá!" Všichni se již neudržíme a propukáme v hlasitý smích.

K narozeninám jsem dostala od Carol a její rodiny poukaz na pět masáží s připomínkou, že si mohu nechat promasírovat i partie, do kterých mě Carol po letní hádce poslala. Ani netuší, jak moje zadní část těla toto masírování ocení!

Imam mi věnoval album, kde byly pečlivě ručně zapsány důležité záznamy z mého života od narození až po osudné Vánoce, kdy se táta ozval naposled. Začali jsme si všichni album prohlížet a mnou prostupoval ten nevšední pocit vítězství, že přestože moje rodina není dokonalá, má určité vady, pořád tu je, mám svoji rodinu a to je ten nejcennější dárek, jaký jsem kdy k narozeninám dostala..