Byl začátek letošního dubna. V ten aprílový čas nás všechny pohlcovaly zprávy o koronaviru. Naše rodina byla zvyklá stále se někde pohybovat, motat, vyskytovat a najednou stop, zastavit se, zůstat na místě, doma. Nemyslitelné!
Bylo proto zapotřebí najít místo,takový přírodní úkryt, kde bychom mohli nerušeně trávit celý den obklopeni přírodou, zpěvy ptáků a bez informací o všudypřítomném Covidu. A ten malebný ostrůvek klidu a míru jsme našli na Olšanských hřbitovech. Ráno jsme zabalili do batohu deku, oběd, míč na hraní a vyrazili prázdným metrem do této oázy. Sluníčko svítilo, my rozložili deku, četli knihu, povídali si, hráli s míčem a procházeli se.
Měla jsem tu výsostnou možnost podrobně a detailně si prohlédnout nejrůznější náhrobky a sama sobě si v duchu pokládat otázky, jak a kde zemřelí lidé žili, co nejraději dělali, proč je smrt zastihla právě v onom věku.....
A zrovna u hrobu manželky Bedřicha Smetany, Kateřiny, která má společné poslední místo odpočinku se svoji hudebně nadanou čtyřletou dcerou Bedřiškou, jsem ji pomyslně spatřila. Měla na sobě černou dlouhou sukni a hnědou volnou halenku. Vlasy měla neučesané, poletovaly do všech stran, tvář utrápenou. Položila kytičku na hrob svého otce a tiše zašeptala: "Brzy už budeme spolu". Bylo mi ji líto a před očima se mi začal promítat příběh jejího dalšího žití.
Náhle je tu pan Karásek, na první pohled podivínský starý pán v zanedbaném, zmačkaném, staromódním oblečení, ale se srdcem otevřeným,laskavým a lidsky čistým. Jeho syn Kíf, jenž je neodmyslitelnou součástí této dobrácké, empatické dvojice, která smutné ženě, jménem Vilma, pomůže. Ukážou jí totiž cestu životem, na které už nejsou jen samé mraky, ale sem tam vysvitne sluníčko. Na tváři Vilmy vykouzlí úsměv, který jí sluší a udělá z ní úplně jinou bytost.
Jsem přesvědčena, že až v červenci Olšanské hřbitovy znovu navštívím, už nebudou mít tak ponurou atmosféru bez přítomnosti živých lidí jako v dubnu, neboť tam zavítá velké množství návštěvníků. Snad se opět dostanu k hrobu malé Bedřišky, kde z dálky uvidím přicházet tři postavy: Vilmu v elegantním kostýmku, vedle ní Františka Mužíka (Ypsilon) a také Vladimíra (pan Karásek). Zastaví se, chytnou za ruce a budou vzpomínat na Kífa.
Zlehýnka, tak abych je nevyplašila, nepolekala, jim zamávám, pokynu na rozloučenou. Další pokračování jejich životů už bude v jejich kompetenci, do toho vstupovat nebudu, ani nemůžu. Ještě naposled pošlu všem třem letmý polibek a učiním tak poslední slib. Jejich příběh se budu snažit vydat v tištěné formě.
Sbohem moji drazí přátelé, bylo mi s vámi krásně. Děkuji za dny strávené s vámi...................
------------------------------------------------------------------
Závěrem bych se chtěla rozloučit především se svými čtenáři a hlavně poděkovat mým věrným dvěma, kteří každodenně odebírali můj blog, protože právě oni byli nedílnými spolutvůrci jednotlivých kapitol. Bez jejich podpory bych příběh nedotáhla do úplného konce.
Přeji všem čtenářům a čtenářkám krásné prožití léta a nezapomeňte vnímat kolem sebe všechny ty jedinečné životní detaily, které ostatním unikají.
Mám vás ráda a těším se třeba zase někdy na "čtenářskou společnou chvilku".
Opatrujte se, moji milí......
