Čekám dnes odpoledne na tramvajovém ostrůvku na pražské Malé Straně, když k mojí osobě přichvátá asi patnáctiletý chlapec s batůžkem na zádech. V obličeji je celý brunátný, v ruce drží mobilní aparát.
Bez pozdravu vyhrkne: "Stra....strana!".
"Ano, jsi na Malé Straně", odpovím a vzhledem k jeho věku přejdu rovnou na tykání.
"Net!", zoufale vykřikne a prstem levé ruky hystericky ukazuje na své pozadí, pravou rukou mi pod nosem šermuje s mobilním přístrojem, který nasměrovává k laubám, kde visí velká cedule s nápisem WC.
"Jasně", naskočil mi pohotově mozek, "potřebuješ na velkou stranu a nemáš dvacetikorunu", přemýšlela jsem nahlas a už vytahovala peněženku, z níž jsem se snažila vytáhnout rychlostí závodníka formule jedna předmět doličný.
Minci mi neurvale vytrhl z dlaně a z posledních sil přečetl jediné slovo z mobilního přístroje: "Moč..." a pelášil ke své záchodové záchraně.
Z plna hrdla jsem stihla zakřičet na jeho mizející záda: "Moč tam přijímají taky!"
Vetchý dědoušek, který stál opodál, se po mých slovech hlasitě rozchechtal a dodal: "S dovolením, milá paní, dokončím mladíkovu větu a rád si ještě něco přisadím: Moc děkuji za pobavení a jsem rád, že se stále nacházíme na Malé Straně, neboť kdybychom se ocitli v tom, odkud právě teď odchází jinochova velká strana, tak to by bylo s námi hodně, hodně špatný".
Souhlasně jsem dědečkovi přikývla a s úsměvem sledovala jeho milou osůbku nastupující do tramvaje, která ho odvážela rovnou za svítícím jarním sluníčkem.
-------------------------------------------------------------
Přeji krásné velikonoční svátky všem čtenářům i pisatelům.
