Senior i junior Karáskovi se dali do klusu, já chvátám za nimi, sotva jim stačím. Mám pocit, jakoby chtěli stihnout jídlo v pravé poledne, aby mohli poobědvat s pravou a nefalšovanou Polednicí. Ale proč vlastně?
Cesta, která se proměnila v běžeckou trať, netrvala, naštěstí, dlouho. Byla zakončena u zelených železných plotových vrátek, vedoucích do rozkošného malinkatého domečku. "Chtěli jste přece navštívit nějakou restauraci či bufet, vždyť to je soukromé obydlí!", rozčiluji se. "Nebuďte, paní Vilmo, mezulánka, všichni tři jsme pozváni na oběd osobou, která je vám velmi blízká", uklidňuje mě senior a mačká zvonek u branky.
Očko házím na vizitku se jménem na uvítacím zvonku a ztuhnu jako mramorová socha - Vilém Carol Demazy. Propánakrále, máma měla bratra, o němž jsem neměla ani tušení!
Otevřít přichází pán v máminých letech, jehož tvář oplývá velmi podobnými rysy, krátká šedivá kadeř mu spadá do čela, jeho čilé, sportovně aktivní, tělo disponuje hbitými pohyby. Jako první podává ruku Karáskovi a Kífovi, poté pohlédne na mě a tím pohledem vplouvá do jeho světle modrých očí smutek, jakoby protrpěly těžce myslitelnou bolest. Jeho obličej strne, přes tvář přebíhá chmurný, tragický mrak, ústa hovoří těžce: "Rád tě vidím, Vili", dál už nemluví, propuká v pláč, po obličeji se koulí veliké slzy ve tvaru hrachu. Nejsem schopna pohybu, nacházím se ve stavu mezi bdělostí a fikcí, stavu ledového vesmírného éteru. V sekundě myšlení odhaluji tajemnou dvojdomost tohoto setkání, objevuji, že v tomto mužském těle sídlí duše mojí mámy, že snad.............".
"Paní Vilmo, posaďte se, napijte se studené vody", slyším z dálky hlas pana Karáska. Ani nevím, komu a jak se podařilo dotáhnout moje tělo na pohovku v neznámém pokoji. Cítím jenom vůni upečeného kuřete, otevírám pomalu oči a vidím ho, ji, mámu..........". Moje ústa ztěžka vyslovují jednotlivé hlásky slova: "M-á-m-a". Kíf tleská, paže hostitele mě obejmou. Jsem si nyní stoprocentně jistá, že jsem se setkala s mojí ztracenou maminkou. Toto jedinečné objetí - absolutní souznění dvou osob, matky a dcery, přináší osvobozující deštík ve znamení omilostňujícího, po tři desetiletí, nahromaděného pláče.
Nevím, jak dlouho trval stav našeho bytostného myšlenkového spojení a pláče, pro ostatní přítomné - chvíli, pro nás dvě, spojené mateřskou a dceřinou láskou, všeříkající věčnost.
"Mami, proč, já nechápu....", ptám se po částečném uklidnění. "Víš, Vili, narodil jsem se do ženského těla, které se stalo mým vlastním vězením. Oblékal jsem si kalhoty místo sukének, toužil jsem po autíčkách pod vánočním stromkem. Školní léta byla pro mě doslova utrpením, pochroumané nitro jsem si léčil pohybem a tvrdými atletickými tréninky, proto jsem po gymnáziu studoval na vysoké škole učitelství tělesné výchovy. Ve dvaceti jsem poznal tvého tátu, rozuměli jsme si po stránce kamarádské, moc toho sice nenamluvil, ale byl sečtělý a vždy velmi spolehlivý. Myslel jsem si, že když budu mít děti, vše přejde a já se stanu pečlivou matkou, manželkou, snachou. Po narození Carol hormony udělaly své a já se zhroutil. V psychiatrické léčebně, v dobách socialismu, stanovili diagnózu mojí nemoci - schizofrenie, prý jsem trpěl bludy, neboť jsem si myslel, že jsem muž. Až po sametové revoluci jsme se dozvěděl, že transsexualita, kterou strádám a která znamená rozpor mezi vrozeným pohlavím a pohlavím, jakým se člověk cítí být, není úchylkou, zvráceností ani nemocí, nýbrž poruchou pohlavní identity, která je vrozená. Takový člověk má genetickou, tělesnou a hormonální výbavu, která přísluší jednomu pohlaví, kdežto jeho sexuální identifikace náleží pohlaví opačnému."
"Dobře, to by se dalo pochopit, ale proč jsi opustil, opustila, mami, tati, nás............, omlouvám se, nevím, jak ti říkat". "M...mami opačně imam, Imam, ř...říkej Imam", navrhne Kíf. "Výborně, chlapče, to je to pravé jméno", poklepává senior juniora po zádech. "Ano, Vili, oslovuj mě Imam, děkuji Kífe", podívá se na mě utrápenýma očima, od této chvíle moje máma jménem Imam. "Rozhodl jsem se pro přeměnu pohlaví takzvanou chirurgickou konverzi, je to proces velmi zdlouhavý, ukončil jsem ho až v tvém věku - 47 letech. Jenže, když žijí pacienti v manželství, musí být manželství před zahájením přeměny, ukončeno rozvodem. S tvým tátou jsme se domluvili, že vás bude vychovávat on, navíc byla jsi ty i Carol ve velmi choulostivém věku, 17 a 15 let, byla devadesátá léta, nevím, jak byste to - hlavně ty, psychicky unesly. S tátou jsme se rozešli v dobrém, byl to skvělý člověk, měl velmi složitou situaci, zvlášť když jeho matka, vaše babička, která byla silně věřící ženou, moje chování odsoudila. A právě proto jsme se domluvili, že mi bude váš otec každý měsíc, v den tvých narozenin - třicátého, posílat dopisy, informovat mě v nich, jak se vám daří, co děláte, jak pokračuje váš život a přikládat aktuální fotky".
"Aha, tak proto se vždy koncem měsíce zavíral do své pracovny s tím, že jsou uzávěrky, že má mnoho práce a také nás poměrně často obtěžoval foťákem s tvrzením, že provádí rodinnou dokumentaci", souhlasně přikyvuji. "Představ si, Vili, že táta ve psaní dopisů pokračoval i přesto, že už byly mobilní telefony. Nechtěl totiž slyšet můj přeměněný hlas. Pro něho jsem jako žena přestala existovat, spokojil se s korespondenční přítelkyni, stále mě v dopisech oslovoval Vlasto. Největším utrpením však pro mě bylo, že jsem vás nemohl vychovávat, vidět. Možná to zní sobecky, ale nechtěl jsem vám svou přeměnou ublížit, proto jsem čekal, až mě samy vyhledáte, nevím však, zda jsem konal správně......", v oku Imam se objeví velká slza.
"Zjistil jsem totiž, že to nejcennější, co jsem v životě vytvořil, co mám, jste vy dvě - moje dcery!" Znovu se obejmeme a já cítím v mateřské náručí to dlouho hledané přepychové štěstí.
