Jedno obyčejné egyptské přátelství

Aba a Emil, dva egyptští chlapci, jenž spojila v pevné přátelství řeka Nil, která nedělá rozdíly v náboženství ani jinak. Tato mohutná a silná vodní nálož rozdává nejen život, ale také různorodé příběhy, obsahující všelicos.

Příběh Aba a Emila se začal psát právě na břehu řeky Nil. Tam se oba narodili, tam udělali své první krůčky, tam si začali hrát a později snít.

Aba byl muslim a neměl žádný sen, protože tak, jak řeka někde začíná a někde končí, tak i jeho život budu pozvolna téct a jednoho dne on i řeka budou na konci své cesty.

Emil byl křesťan a ten sen měl, jeho sen byl plný zeleně, stromů, zvířat a hlavně velikánských budov. Chtěl se dostat do Evropy a tam začít nový život, lepší, bohatší, barevnější. A také chtěl na vlastní oči spatřit mrakodrap. Neboť mrakodrap je větší než pyramidy, sfingy, kolosy...

Zatím měli desetiletí chlapci své království právě na břehu řeky. Největší zábava byla pro ně koupel s krávami. Provokovali tyhle rohaté monstra nejrůznějšími způsoby. Z legrace po nich házeli jejich vlastními, ještě horkými, lejnami.

Jednoho dne vymysleli, že krávy vyplaší. Zapálili hromadu odpadků, černou skládku, kterou nikdy nikdo neřešil. Odpadky postupně končily v chřtánu Nilu, který nenasytně požíral vše, co mu bylo odhozeno z pevniny.

Oheň však přestal kluky poslouchat a pohltil Emila, který do něho nešťastně spadnul. Aba ho odvážně zachránil popadnutím za nohy a odtáhnutím pryč. Pak se chtěl ještě vrátit pro jedno nebohé kotě, zakopl však...

Aba přežil, ale obličej, krk i záda měl navždy zohyzděn popáleninami. Emil se kamarádovi omlouval, ale Aba trval na svém, chtěl zachránit především Emila, vždyť on, na rozdíl od něho, má velký sen.

Od té doby tekla řeka Nil stále rychlejším tempem. Aba se oženil a měl tři dcery a Emil získal vysněné povolání, nastoupil na výletní loď pro turisty jako číšník. Byl velmi pohledný a snad proto sešlo štěstí z písečných hor a on se seznámil s německou vdovou, která byla sice o třicet let starší, ale zato oplývala příslibem vysněné vstupenky do Evropy.

V ten den, kdy se oba loučili, zapršelo poprvé v daném roce. Bylo to dobře, neboť muži se kolikrát za své slzy stydí.

****

Od té doby, každý den, sedával Aba na břehu řeky a vyhlížel přepychové lodě, doufal, že některá z nich mu přiveze kamaráda.

Uplynulo dlouhých deset let, Aba měl již sedm dcer, když na dveře jeho velmi skromného obydlí zaklepal poslíček. Předal mu malý balíček z Evropy.

Aba tušil, kdo ho má na svědomí. Nedočkavě balík rozbalil. Vypadly z něho hodinky, dotykový mobil a stará, vybledlá, fotografie dvou desetiletých chlapců, jenž sedí na břehu, drží se kolem ramen a smějí se. To měl ještě Aba pěknou tvář. K těm třem artefaktům byl přiložen dopis, kde bylo egyptským písmem napsáno, že se jedná o pozůstalost Emila D. Na zadní straně dopisu byl nalepen novinový článek psaný v němčině s fotografií berlínského mrakodrapu. Vedle strohý překlad do egyptského jazyka: Cizinec spáchal sebevraždu skokem z posledního patra. K dopisu byl sponou přicvaknutý drobný lístek s Emilovým písmem: Milý Abo, promiň, kamaráde, selhal jsem, samota mě postupně sžírá, nesnesitelně to bolí. Už nechci trpět. Sejdeme se na druhém břehu Nilu. Navždy Tvůj věrný přítel Emil.

Aba svíral v ruce barevný obrázek mrakodrapu. Nikdy neviděl nic většího než je pyramida, sfingy či kolosy.

Popadl dopis a běžel na břeh řeky Nil. Tam dopis s novinovou zpávou, fotografií mrakodrapu a maličký lísteček, který byl nejvíce vlhký od slz, roztrhal na tisíce malých dílků a postupně všechny hodil do Nilu. Milimetrové papírové drobečky téměř okamžitě pozřela nenažraná, ašak blahodárná, voda.

Když i poslední kousíček byl na dně, utřel si Aba oči a šel domů. Přestože byl v ten den velmi fyzicky i psychicky unavený, všimnul si, jak je jeho žena krásná. V ten večer si k ní po delší době zase lehnul a stvořil své osmé dítě. Věděl, že to bude syn a stoprocentně věděl, že dostane to nejkrásnější, přímo snové jméno – Emil.