Opatrovnicí na jednu noc

„No, věc se má asi takto...“, masíruje si dvěma prsty Fred svůj velký frňák, zatímco Agnes pomáhá paní Liběně dosednout na plastovou balkonovou židli, která byla jediná volná, přesněji řečeno, neležely na ni žádné nadbytečné věci.

„Docela nepohodlné, ale pokračujte v načaté mluvě, Fredáčku“, vybídla stará paní Freda, ten se nadechnul a začal: „Jelikož tady paní Liběna Sasová se stala několikanásobnou slaměnou vdovou, celá její rodina odfrčela na dovolenou do ciziny, rozhodla se, že by na dva dny ilegálně vypadla z domova důchodců někde, kde není žádný řád, pořádek, pravidla, kde by mohla prostě žít jako v džungli“, Fred úlevou vydechne.

„Bravo, takže já s klukama si budeme hrát na domorodý kmen, který žije v přeplněné chatrči, abychom tady paní Liběně udělali exotiku se vším všudy. A můžeme si laskavě nechat na sobě aspoň spodní prádlo nebo rovnou do naha!“, neudržela své emoce Agnes.

„Děťátko, zadržte. Víte, já jsem posledních deset let chodila pravidelně spát přesně v devět dvanáct, protože jsme si tuhle večerku schválili na společném kruhovém sezení. Dodnes si vzpomínám, jak jeden stařičký klient, hodně movitý dědula, kterému již leccos chybělo, včetně mozku, okamžitě na návrh večerky zakřičel ta čísla – devátého dvanáctý. Chudák, myslel si, že se ho ptají na datum narození. No a jelikož byl nejstarší a nejbohatší – večerka byla stanovena na devět hodin a dvanáct minut“.

„Tak to je mi líto“, konstatovala Agnes.

„A kdyby jenom večerka. Vše na povel, nalajnované, naklizené, čisté – stagnující. Chtěla jsem zažít něco jiného, nějaké vzrůšo v té nudě. Takže, kde mám vlastně pokoj, kam složím v noci své unavené, staré, tělo?“, rezolutně vstává ze židle paní Liběna.

Agnes jí vezme za ruku a vede do rychle a ledabyle uklizené ložnice.

Fred postaví do ložnice velikánský kufr, ušklíbne se a zvážní, dostane strach, aby do takového pelechu vůbec Liběna vlezla.

„Ujde to. Sice bych hodně musela uvažovat, zda bych zde uspávala mé celoživotní chlupaté zvířecí zlatíčka – fretky. Ale pro skunka pruhovaného a mě, myslím dobrý. Uzavřeme to tedy. Jděte už Frede, potřebuji si odpočinout, přijďte pro mě zítra večer v osm, abych stihla i tu podělanou večerku včas. A v domově ani muk, nic se nesmí profláknout. Jsem na pozorování v nemocnici“, mrkne očkem paní Liběna na Freda.

Ten zmizel jak pára nad hrncem.

„Chtěla byste se natáhnout?“, zeptá se Agnes.

„V žádném případě, drahoušku. To, co jste před chvíli slyšela, je pohádka, kterou jsem vymyslela pro Freda, aby všechno tohle zařídil. Ovšem skutečnost je úplně jiná, doneste štamprli něčeho hodně dobrého, abych vám nalila čistého vína.“

„To víno bude asi dosti tvrdé, co?“, zeptá se Agnes a přisedne si k Liběně na postel.

„Nebojte, kocovinu z něho mít nebudete, ta by měla přijít až o několik hodin později“, rozchcechtá se stará paní a má co dělat, aby udržela v puse své zuby, které se jakoby na poslední chvíli rozhodli pomoci s rozkousáváním tohohle zapeklitého příběhu.

(Pokračování příště)