Opatrovnicí na jednu noc

„Mám pro tebe bezva melouch!“, křičí nadšením do telefonu kamarád Fredy. „Prodávám, uklízím, poslíčkuji a nestíhám. Další džob fakt ne, díky kámo. Nezbývá ti tedy jiná možnost než přijmout od jedné přepracované ženské - adié“

Agnes vycení rozčílením přední zuby tak, že jí málem hryznou do vlastního důlku v bradě.

„Nezavěšuj, je to tutovka, pošlu ti esemeskou odměnu, kterou bys za tu službičku fasovala, v jaké měně jí chceš?“, potutelně se zachechtá Fredy a zavěsí.

„Ach jo, zase spadnul z Pluta, to má z toho, že pracuje v domově důchodců“, vzdychne Agnes a chce běžet do dalšího zaměstnání, když ji zažbluňká zpráva na mobilu.

„Do prčic, to snad.....“, koulí nevěřícně očima na číselnou řádku Agnes a volá zpět.

„Nechceš snad, abych dělala staříkům striptýz?“, rychle se ptá a přitom si chystá velkou růžovou kabelu, jenž je nezbytnou součástí její třetí pracovní šichty.

„To ne, promiň, na to už jsi stará. Potřebuji, abys přijala na dnešní noc jednu starší nóbl dámu.“

„Pomátl jsi se. Víš, jak to u mě vypadá. Mám čtyři mužské děcka, jsem na ně sama, neuklízela jsem od Vánoc. Chceš mne večejně zostudit!“

„Veřejně určitě ne. Takže za hodinu jsme u tebe. Uvidíš, nebudeš litovat, neboť můžeš pak na několik měsíců nechat sedat prach na tu bachratou růžovou nestvůru, která se ti přicucla na záda“, drmolí Fredy a zavěšuje.

„Magor, magor, magor. Zbláznil se. Já nemám v bytě nepořádek – ale bordel a to tuplovaný. Půl roku jsem nebyla schopná uklízet“, řve jako raněná saň Agnes a snaží se schovat nejen válející se, nevyžehlené, prádlo z ložnice všude možně v bytě.

Za hodinu zvonek.

Mohutný Fredy s ještě mohutnějším kufrem, k tomu všemu jako dekorace maličká stará dáma s chodítkem, jejíž oufit hraje všemi možnými barvami.

„Páni, je to horší, než jsem si myslela!“, vyjekne na prahu bytu ta stará dáma a ukazuje na Agnes.

„Jasně, chápu, je tu bordel, nestačila jsem jaksi....“, náhle se Agnes zarazí. „Frede, ale o panu Alzheimerovi řeč nebyla, že ne? “

„Nikoliv nepořádek, ale vy, děvčátko! Máte šíleně mastné a rozcuchané vlasy a chybí vám jedno obočí“, nenechá stará lady se ústně projevit Fredyho a vykulí na Agnes zpoza brýlí oči.

Fred nehybně stojí a vrtí hlavou ze strany na stranu.

„Obočí jsem asi nechala ráno na polštáři“, odpovídá klidně Agnes.

„Hrozný přestupek!“, začne se rozčilovat vzácná návštěvnice.

„Dobře, zavolejte policii, vzdávám se vám ve svém vlastním bytě a přiznávám bordel v bytě i na ksichtu“, ušklíbne se Agnes.

„Přestupek proti pleti. Vy se na noc neodličujete?“

„Drahá stará dámo, nevím, jaké úmysly vás ke mně přivádí. Ale upozorňuji vás, jsem žena v šíleném běhu – prodávám v suprouši, uklízím kanclíky, jsem čtyřnásobná matka lidských stegosaurů, které jaksi vyživuji sama a k tomu všemu jsem ještě růžová velbloudice. Vláčím totiž na zádech jeden hnusný růžový hrb, v němž je občerstvení pro nenažrané klienty. Ťava je tedy na rozdíl ode mne šťastná samice, která si dopřává luxus nosit vodu pouze pro sebe, kdežto já veškeré žrádlo tahám na zádech na rozdrnčeném velocipédu pro druhé. Takže na zrcadlo narazím tak maximálně v baru některé restaurace při strkání pastových krabiček do toho nemožného růžového vaku, což by se dnes událo tak přibližně za dvě hodiny, dvacet osm minut a čtyři sekundy. Jenže se tak nestane, protože mne z neznámého důvodu navštívila vaše maličkost!“

„Tragické, já bych nenalíčená nevynesla ani odpadky. I když já jsem odpadky snad nikdy nevynášela, mimochodem jmenuji se Liběna Sasová, pro vás – Liběna, těší mne“.

„Dobře, mne také těší, Agnes Liová a dál, co bude dál? Co vlastně přivádí dámu z luxusního penziónu do příbytku chudého lidu a ještě chce za to zaplatit tučnou sumičku?“

Paní Liběna šťouchne chodítkem do silného lýtka Freda: „Mluvte, Fredáčku, ale rychle, potřebovala bych si již sednout. Začínají mě bolet nohy. Nenašlo by se v tomto přeplněném bytě jedno volné sedátko?“

Fred se podrbe na bradě a pomalu začne koktat.

(Pokračování příště)